30 Cdo 617/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 617/2025-131 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 80/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 53 Co 393/2024-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 18 C 80/2024-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 42 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 48 599 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 53 Co 393/2024-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ohledně částky 4 967,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 7. 2024 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku a dále ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 398,70 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 91 349 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 172/2022 (dále jen „posuzované řízení“). Na základě jeho žádosti vyplatila žalovaná žalobci před podáním žaloby na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení částku 58 000 Kč, kterou však žalobce nepovažoval za přiměřenou. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby, tedy ohledně částky 53 566,80 Kč s příslušenstvím (tj. částka 4 967,80 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn, a částka 48 599 Kč s příslušenstvím uvedená v potvrzeném výroku II rozsudku soudu prvního stupně). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Jestliže žalobce v části II dovolání obecně tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu považuje za protiústavní a že jím bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces a na náhradu škody (aniž by tvrdil v jakém směru), a tudíž je dovolání přípustné již z důvodu tvrzeného zásahu do základních práv bez ohledu na formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je ale třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. V této části je tudíž dovolání žalobce vadné, neboť v tomto rozsahu neobsahuje ani řádné formulování dovolacího důvodu (právní otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena), ani řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], obsažená v částech III a IV dovolání, neboť při jejich posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud dospěl k závěru, že k délce posuzovaného řízení nepřispěl jen nesprávný postup orgánů veřejné moci (tj. vedení řízení Okresním soudem v Chomutově jako soudem věcně nepříslušným), pro nějž základní částku zvýšil o 30 %, ale též nutnost rozhodování o návrzích tehdejší žalobkyně na nařízení předběžných opatření, o prominutí zmeškání lhůty, o vrácení jistoty, případně o námitce nedostatku pravomoci vznesené žalobcem jako tehdejším žalovaným 2), dále musela být tehdejší žalobkyně vyzývána k opravě a doplnění svých podání, což odvolací soud posoudil jako procesní složitost věci, která se však na délce řízení nepodílela v takovém rozsahu jako nesprávný postup orgánů veřejné moci, a proto z tohoto důvodu snížil základní částku (pouze) o 10 %. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020), neboť skutečnost, že Okresní soud v Chomutově vedl řízení po dobu cca 4 let a teprve poté věc postoupil k rozhodnutí o věcné příslušnosti, hodnotil jako závažné pochybení soudu a z tohoto důvodu pro posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci základní částku významně zvýšil. Nepochybil tudíž ani při posouzení dle žalobce dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda je „vyřizování meritu věci /úkony a směřování věci k meritornímu vyřízení věcně nepříslušným soudem … projevem zmatečnosti postupu rozhodujícího orgánu“ podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť vedení řízení věcně nepříslušným soudem po určitou dobu odvolací soud v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk hodnotil, jak je uvedeno výše. Současně se odvolací soud při svém právním posouzení věci neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, neboť vedení řízení věcně nepříslušným soudem (tedy pozdní předložení věci k rozhodnutí o věcné příslušnosti) hodnotil pouze v neprospěch státu, nikoliv žalobce. Pro posouzení kritéria složitosti řízení pak odvolací soud snížil základní částku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013) ze zcela jiných důvodů s tím, že nutnost vypořádat se s procesními návrhy tehdejší žalobkyně a současného žalobce či odstranit nedostatky podání tehdejší žalobkyně jsou úkony nesouvisející s otázkou posouzení věcné příslušnosti soudu, jež by musel činit i soud věcně příslušný. 7. Pokud pak žalobce rovněž poukazoval na to, že vyslovení věcné nepříslušnosti a postoupení věci k rozhodnutí o takové otázce nečiní věc složitou a že takový běžný postup spadá do důvodů pro krácení základní částky za první dva roky řízení na polovinu, a odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, tak v tomto směru se zcela míjí se závěry odvolacího soudu, jak jsou uvedeny výše, neboť s ohledem na nutnost posuzovat věcnou příslušnost soudu ke snížení základní částky pro kritérium složitosti řízení odvolací soud nepřistoupil. Na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobcem zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (obsažené v části V dovolá