30 Cdo 641/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 641/2025-319 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 46/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 16 Co 404/2022-256, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 37 C 46/2020-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 250 Kč (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 182 710 Kč zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým prvním rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 404/2022-194, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci další částku 52 750 Kč, a ohledně zbývajících 129 960 Kč tento výrok potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 500 Kč (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu). Tento rozsudek však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 2278/2023-225, ve výroku I, v části výroku II, kterou byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci další částku 52 750 Kč, a dále ve výroku III o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku pak bylo dovolání odmítnuto. 3. Svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 16 Co 404/2022-256, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 7 562,50 Kč potvrdil a ve zbývající části ohledně částky 22 687,50 Kč jej změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu), zamítaný výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 500 Kč (výrok III druhého rozsudku odvolacího soudu). 4. Zaplacení částky 212 960 Kč (po částečném odmítnutí žaloby pro vady ohledně požadovaného příslušenství usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2020, č. j. 37 C 46/2020-10) se žalobce domáhal po žalované jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 159/2009 (dále jen „posuzované řízení“). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti výroku I v rozsahu změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby co do částky 22 687,50 Kč a dále proti výroku II, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně (a to ohledně zamítnutí částky 52 750 Kč, neboť jen v tomto rozsahu byl ve vztahu k výroku II rozsudku soudu prvního stupně první rozsudek odvolacího soudu zrušen; poznámka Nejvyššího soudu). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 6. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání, které sepsal sám žalobce, ale v souladu s § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. doložil své právnické vzdělání, je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 7. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se závěry odvolacího soudu (žalobce komentuje jednotlivé odstavce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a předkládá vlastní skutková tvrzení a právní závěry) a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Žalobce v dovolání sice obecně uvedl, že navrhuje, aby byla „jinak“ posouzena „otázka vztahující se ke kritériu složitosti věci, dále ke kritériu postupu orgánů činných v trestním řízení a ke kritériu významu předmětu řízení“, neboť jejich posouzení vedlo ke snížení základní částky o 95 %, což narušilo jeho legitimní očekávání finanční satisfakce a odvolací soud podle něj věc posuzoval spíše z pohledu toho, že ve zcela jiném řízení došlo k odcizení peněz, které inkasoval za prodej části konkurzní podstaty a že si tedy finanční odškodnění nezaslouží. V rámci tohoto vyjádření však není formulována žádná právní otázka, jejíhož vyřešení by se žalobce dovoláním domáhal, jedná se pouze o obecnou kritiku výše přiznaného zadostiučinění, s níž se žalobce neztotožňuje. Navíc spatřuje-li žalobce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že jím vymezená „otázka“ má být „posouzena jinak“, tak nevymezuje, od jaké své konkrétní rozhodovací praxe se má Nejvyšší soud odchýlit. Pokud tím žalobce mínil, aby Nejvyšší soud posoudil věc jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud, tak patrně přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné, neboť neobsahuje vymezení dovolacího důvodu (právní otázky, jíž by měl Nejvyšší soud vyřešit) ani předpokladů jeho přípustnosti. 8. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce v rámci této obecné kritiky výše přiznaného zadostiučinění namítal (1) odklon odvolacího soudu od v dovolání citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které se existence nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení presumuje (Apicella proti Itálii, odst. 93) a zadostiučinění v penězích se nepřiznává jen zcela výjimečně, v případě nepatrného významu (Szerloch proti Polsku nebo Berlin proti Lucembursku), na níž má (nespecifikovaná) judikatura Nejvyššího soudu odkazovat, a dále namítal, že (2) došlo k popření jeho tvrzení o vzniku nemajetkové újmy z nepřiměřené délky posuzovaného řízení, ačkoliv je na žalova