30 Cdo 669/2002 — Nejvyšší soud

30 Cdo 669/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2002 Spisová značka:30 Cdo 669/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.669.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 669/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele M. Š., zastoupeného advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o starobní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Ca 67/98, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2001, č.j. 2 Cao 167/2001-122, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č.j. 47 Ca 67/98-98, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 30.10.1997, č. 300 723 469, jímž byl navrhovateli upraven starobní důchod na 6.139,- Kč měsíčně podle nařízení vlády č. 129/1997 Sb. tak, že se zvyšuje procentní výměra starobního důchodu 4.517,- Kč o 8%, tj. 362,- Kč, na 4.879,- Kč a základní výměra starobního důchodu se zvyšuje o 200,- Kč na 1.260,- Kč, celkem 6.139,- Kč měsíčně, a účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, učiněnými na základě v potřebném rozsahu zjištěného skutkového stavu, podle nichž ČSSZ zvýšila starobní důchod navrhovatele v souladu s nařízením vlády č. 129/1997 Sb., vydaným na základě zmocnění uvedeného v § 107 odst. 2 a 3 zákona č. 155/1995 Sb., a podle něhož důchody starobní, plné invalidní, částečně invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí přiznané před 1.8.1997 se zvyšují od splátky důchodu splatné po 31.7.1997 tak, že základní výměra důchodu se zvyšuje o 200,- Kč měsíčně a procentní výměra důchodu se zvyšuje o 8% procentní výměry důchodu, která náleží ke dni, od něhož se procentní výměra zvyšuje. Navrhovateli byl takto starobní důchod zvýšen a ostatně ani navrhovatel neměl žádné výhrady k výpočtu zvýšení tohoto důchodu. Navrhovatelovu námitku o tom, že došlo k opožděnému zvýšení důchodu v důsledku nárůstu indexu spotřebitelských cen a indexu růstu průměrné nominální mzdy v rozporu s § 67 zákona č. 155/1995 Sb. nepokládal za důvodnou, protože v rámci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je i soud vázán uvedeným nařízením vlády a může v tomto řízení posuzovat pouze věcnou správnost rozhodnutí ČSSZ a jeho soulad s cit. nařízením vlády. Navrhovatel se uplatněnými námitkami domáhá změny právní úpravy, tj. změny uvedeného nařízení vlády co do jeho účinnosti a rozsahu provedeného zvýšení důchodu, jež se pravomoci soudu i správního orgánu vymyká. K tomu odvolací soud dodal, že ke zvyšování důchodů byla vláda České republiky zmocněna ustanovením § 107 zákona č. 107/1995 Sb. (správně zákona č. 155/1995 Sb.), jež obecně stanoví, že vláda tak v jednotlivých případech rozhodne nařízením, ale v žádném z odstavců cit. ustanovení není výslovně uveden termín, do kdy tak má vláda učinit. Pokud tedy navrhovatel namítal, že vláda při valorizaci důchodů nerespektovala zákon a k valorizaci měla dojít mnohem dříve, nemohl soud k této námitce přihlédnout. Podle § 67 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. vyplácené důchody může vláda v době do 31.12.1998 zvýšit nařízením, jestliže úhrnný index spotřebitelských cen vzroste aspoň o 5% od kalendářního měsíce, který bezprostředně předchází kalendářnímu měsíci, v němž došlo k poslednímu zvýšení těchto důchodů; vláda však zvýší nařízením vyplácené důchody vždy, jestliže úhrnný index spotřebitelských cen vzroste aspoň o 10% od kalendářního měsíce uvedeného v části věty před středníkem. To značí, že zákon nestanovil žádný termín, do kdy měla vláda zvýšení provést; ze znění zákona dokonce vyplývá, že bylo na uvážení vlády, zda zvýšení v období do 31.12.1998 provede, jestliže dojde ke vzrůstu úhrnného indexu spotřebitelských cen aspoň o 5%. Odvolací soud tedy nemohl přisvědčit navrhovatelovým námitkám, že nařízení vlády č. 129/1997 Sb. ze dne 21.5.1997 o zvýšení důchodů v r. 1997, podle něhož byl přezkoumávaným rozhodnutím ČSSZ navrhovatelův důchod zvýšen od splátky splatné po 31.7.1997, bylo vydáno vládou v rozporu se zákonem. Vlastní postup ČSSZ při zvýšení navrhovatelova důchodu pak byl shledán již soudem prvního stupně jako bezchybný a navrhovatel ostatně v tomto směru ničeho nenamítal. Pokud navrhovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení dalších důkazů, aniž mu bylo soudem vyhověno, nespatřoval v tom odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, neboť v projednávané věci jde pouze o posouzení právní, podle námitek, které navrhovatel proti přezkoumávanému rozhodnutí ČSSZ vznesl. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí ČSSZ, jímž byl navrhovateli upraven důchod podle nařízení vlády č. 129/1997 Sb., a proto věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 a § 250s odst. 3 o.s.ř. potvrdil. V podaném dovolání, jež podává z důvodů § 241 odst. 3 písm. b/, d/ o.s.ř., navrhovatel namítá, že úprava jeho starobního důchodu byla sice ve smyslu vládního nařízení č. 129/1997 Sb. provedena formálně správně, avšak opožděně a tudíž nesprávně. Podle jeho přesvědčení byly podmínky pro zvýšení důchodů obecně splněny již delší dobu předtím, než ke zvýšení důchodů nařízením vlády došlo. Vzhledem k tomu, že rozhodujícím faktorem pro provedení zvýšení důchodů je splnění všech podmínek zakotvených v § 67 zákona, má zato, že právní norma nižší právní síly, kterou nepochybně vládní nařízení jako prováděcí předpis oproti zákonu je, bylo vydáno v rozporu se zákonem a je tudíž nesprávné. Soudům obou stupňů vytýká, že nebyly provedeny důkazy navrhovanými svědky ani listinnými důkazy. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§ 236 o.s.ř.). Dovolací soud směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne. Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na § 241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy