30 Cdo 760/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 760/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2016 Spisová značka:30 Cdo 760/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.760.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Vady řízení Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30Cdo 760/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 8/1750, proti žalovaným 1) B. K., a 2) R. M., oběma zastoupeným Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 140/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2015, č. j. 21 Co 262/2015-197, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2015, č. j. 21 Co 262/2015-197, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. dubna 2015, č. j. 14 C 140/2014-102, vyjma jeho výroku I., se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2015, č. j. 14 C 140/2014-102, zamítl žalobu na určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), dále zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) id. ½ označeného nemovitého majetku (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). S odkazem na § 3028 odst. 3 o. z., § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a § 5 obch. zák. učinil následující právní závěry: „I) Podnik, který některý z manželů nabyl před uzavřením manželství, se uzavřením manželství bez dalšího nestává součástí společného jmění manželů. II) Ustanovení § 5 obchodního zákoníku nerozlišuje mezi movitými a nemovitými věcmi. I věci nemovité mohou být součástí podniku. Stane-li se nemovitá věc za trvání manželství součástí podniku, který je výlučným majetkem jednoho z manželů, nestává se součástí společného jmění manželů. Pokud se v důsledku pořízení nemovité věci zvýší hodnota podniku, který je výlučným majetkem jednoho z manželů, nestává se součástí společného jmění manželů. Pokud se v důsledku pořízení nemovité věci zvýší hodnota podniku, lze toto zohlednit pouze v rámci vypořádání společného jmění manželů při posuzování rozdílu mezi hodnotou podniku ke dni zániku manželství oproti hodnotě ke dni vzniku manželství. Pokud jsou na pořízení nemovitosti využity vedle hodnot, které jsou součástí podniku, i hodnoty tvořící součást společného jmění manželů, lze toto zohlednit pouze v rámci vypořádání společného jmění manželů jako vnos.“ V návaznosti na tyto závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že „Kupní cena za předmětné nemovitosti plynoucí z kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2006 byla uhrazena převodem z podnikatelského účtu žalovaného 1). Předmětné nemovitosti se tak staly součástí podniku, jakožto hromadné věci, žalovaného, ve smyslu ust. § 5 obch. zák., což našlo odraz i v účetnictví.“ K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, vyjma (odvoláním nenapadeného) výroku I., ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej v nákladových výrocích, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud (s odkazem na § 143 odst. 1 obč. zák. a § 5 odst. 2 obch. zák.) uzavřel, že „ze skutečností, které vyšly v řízení najevo, lze dospět k závěru, že nemovitosti byly věcmi, které sloužily (měly sloužit) k podnikání obou žalovaných, tedy i 1. žalovaného a proto se ideální polovina nemovitostí nabytá 1. žalovaným nestala součástí společného jmění se žalobkyní, ale stala se jeho výlučným vlastnictvím – součástí jeho podniku jako věci hromadné. ...I kdyby odvolací soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, že objekt nebyl určen k provozu klempířské, pokrývačské a tesařské živnosti, tedy živností, ohledně nichž 1. žalovaný v době koupě disponoval živnostenskými oprávněními, pak je zjevné, že v nich hodlal podnikat v oboru hostinské činnosti a k tomuto jej posléze i rekonstruoval a fakticky používal. Šlo tedy o věc, která v době koupě sloužila (měla sloužit) podnikání 1. žalovaného..“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. zakládá i na tvrzení, že právní otázka, zda „může být důvodem výjimky z ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb. skutečnost, že jeden z manželů měl vůli užívat věc nabytou za trvání manželství ke svému podnikání“, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. V dovolání pak dovolatelka argumentuje, že oba soudy „směšují způsob užívání věci, resp. vůli užívat (věc) určitým způsobem, se způsobem jejího nabytí a docházejí tak k nepřípustné záměně příčiny a důsledku“, přičemž pomíjejí výjimky obsažené v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. „Napadená rozhodnutí se ... de facto vracejí k dřívější, dnes však již zrušené právní úpravě, dle které věc sloužící podnikání jednoho z manželů nespadají do společného jmění manželů. Byla-li taková právní úprava věcí sloužících k podnikání zrušena, pak úmyslem zákonodárce zcela nepochybně bylo věci sloužící podnikání zahrnout do společného jmění manželů. Při znalosti historie příslušného ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., je tedy nutno uzavřít, že věci sloužící k podnikání do společného jmění dle dřívější úpravy patřily, nyní však do ní již nepatří.“ Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i (vyjma jeho výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít – jak bude rozvedeno níže – opodstatnění. Předmětem řízení je spor o určení, že ideální polovina označeného nemovitého majetku je ve společném jmění, resp. (v důsledku rozvodu manželství žalobkyně a žalované 1/ dne 16. listopadu 2009) v zaniklém společném jmění žalobkyně a (jejího bývalého manžela) žalovaného 1). Žalovaný 1) již před uzavřením manželství s žalobkyní (dne 28. května 2004) podnikal (v oboru klempířství a oprava karosérií, pokrývačství, tesařství a zednictví, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenský zákon/ v rozhodném znění), přičemž za trvání manželství s žalobkyní, dne 27. února 2006 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. března 2006) uzavřel společně s žalovaným 2) – kupujícím, kupní smlouvu, na základě které každý z žalovaných byl zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník v rozsahu id. ½ označeného nemovitého majetku. Dne 15. září 2013 žalovaný 1), již po rozvodu manželství s žalobkyní, předmětný spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech prodal žalovanému 2), v důsledku čehož žalobkyně posléze uplatnila, dopisem adresovaným oběma žalovaným, (relativní) neplatnost tohoto právního úkonu, s odůvodněním, že k prodeji těchto nemovitostí neudělila žalovanému 1) souhlas. Podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídící se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří (poznámka: kromě závazků obsažených v písm. b/ téhož par.) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice na straně jedné uvádí, ž