30 Cdo 796/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 796/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2015 Spisová značka:30 Cdo 796/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.796.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Dotčené předpisy:§ 21 a 22 předpisu č. 121/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 12. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 796/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o.s., se sídlem v Praze 1, Krátkého 1, IČO 65401875, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovaným 1) UPC České republice, a.s., se sídlem v Praze 4, Závišova 502/5, IČO 00562262 a 2) UPC Direct Programming II B. V., se sídlem v Nizozemsku, Boeingavenue 53, 1119PE Schiphol – Rijk, č. 34177274, oběma zastoupeným Mgr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení 5.659.941,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 48/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014, č.j. 1 Co 317/2013-395, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014, č.j. 1 Co 317/2013-395, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č.j. 66 C 48/2010-347, ve znění usnesení ze dne 26.6.2013, č.j. 66 C 48/2010-352, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č.j. 66 C 48/2010-347, ve znění usnesení ze dne 26.6.2013, č.j. 66 C 48/2010-352, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaná zaplatila žalobkyni částku 2,829.970,90 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobkyni částku 2,829.970,90 Kč s příslušenstvím a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně jako kolektivní správce oprávněný k výkonu hromadné správy práv autorů pro obory literární, vědecké, divadelní, včetně hudební složky divadelních her a filmové režie, se domáhá proti žalovaným vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že první žalovaná provozovala v době od 3. září 2007 do 31. května 2010 službu digitální satelitní televize UPC Direct, čímž vykonávala přenos televizního vysílání bez licence k užití těchto děl. Druhá žalovaná pak poskytovala v téže době pro první žalovanou servisní služby, spočívající v provozu družic pro přímé vysílání. V součinnosti s první žalovanou se tak dopouštěla druhá žalovaná neoprávněného přenosu televizního vysílání autorských děl. Soud prvního stupně považoval za zásadní způsob, jakým se programy nabízené službou UPC Direct dostávají na území ČR ke koncovým zákazníkům. Mechanismus této cesty začíná u jednotlivých vysílatelů, kteří svá vysílání směřují prostřednictvím druhé žalované – na základě smlouvy - na družici, ta jej kóduje a poté je vysílání přijímáno z družice zpět na území ČR. V rozhodné době první žalovaná získávala zákazníky a poskytovala jim prostředky k příjmu vysílání a vybírala od nich poplatky. Soud dovodil, že prvotní je objednávka jednotlivých vysílatelů, první žalovaná přitom vypořádávala se zákazníky nároky vysílatelů a upozorňovala zákazníky, že vysílatelé mohou měnit skladbu programů nezávisle na vůli první žalované. Soud uzavřel, že celý mechanismus odpovídá předpokladu uvedenému v ustanovení § 21 odst. 1 a 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) a nikoli v ustanovení § 22 téhož zákona. Pokud bylo v řízení odkazováno na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 13. října 2011 ve spojených věcech C 431/09 a C 432/09 (Airfield NV), pak soud poznamenal, že je vázán zákonem (autorským) a nikoliv Směrnicí, jejíž obsah je označeným rozsudkem vykládán s tím, že ani skutkový stav věci řešený jím není totožný se skutkovým stavem v nyní posuzované věci. Uzavřel, že za případné bezdůvodné obohacení či případnou škodu odpovídá původní vysílatel, nikoliv některá ze žalovaných. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2014, č.j. 1 Co 317/2013-395, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil ve správném znění výroků I. a II. tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti každé žalované zaplatit žalobci 2.829.970,90 Kč s úrokem z prodlení 8% p.a. od 3. 2. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% p.a. od 1. 7. 2010 od 12. 7. 2010, a dále do zaplacení ve výši stanovené pro každé kalendářní pololetí, v němž prodlení trvá, podle reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7% bodů a platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí a změnil jej ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že v předmětné věci se jedná o vysílání díla původním vysílatelem ve smyslu § 21 autorského zákona a nikoliv o přenos podle § 22 téhož zákona. Uvedl, že základem pro posouzení žalobou uplatněného nároku je hodnocení, zda v daném případě šlo o činnost žalovaných pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace, při které jsou signály určené pro příjem vkládány do nepřerušeného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní pak dolů na zem. Pojem „nepřetržitý řetěz sdělení“ ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3 autorského zákona - tedy nepřerušený sdělovací řetězec, je třeba podle odvolacího soudu vykládat tak, že jde o obsahovou nepřerušenost, a že tedy určité technické procesy, které jsou nutné pro uskutečnění vysílání jak na družici, tak zpět z družice na zem, neznamenají přerušení řetězu sdělení po obsahové stránce. Podle názoru odvolacího soudu tato skutečnost vyplývá i z již zmíněného rozsudku SDEU ve věci Airfield a v tomto smyslu je třeba i vykládat ustanovení § 21 autorského zákona. Neztotožnil se tak se soudem prvního stupně, že nelze použít znění Směrnice EU, jejíž obsah je vykládán rozsudkem SDEU C 431/09 a C 432/09. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost fakticky dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, přičemž jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Za otázku hmotného práva, která doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena považuje, zda osoba, která - poptává u televizních vysílatelů televizní signál, - nabývá od televizních vysílatelů licenci k užití jejich televizního vysílání, zpravidla za úplatu placenou televiznímu vysílateli, - jednotlivé signály (vysílání) od televizních vysílatelů sestavuje (tzv. „paketuje“ neboli „balíčkuje“) do nového produktu, resp. produktů, a to dle své volby a své vlastní obchodní politiky (tj. rozhoduje o tom, co bude svým zákazníkům nabízet nezávisle na vysílatelích), - signál od televizního vysílatele digitalizuje, komprimuje, kóduje, dekóduje (šifruje a odšifrovává), multiplexuje a přenáší, - rozhoduje o tom, jaké televizní stanice do své nabídky pojme a v jakých balíčcích je bude prodávat, - poskytuje službu elektronických komunikací spočívající v tom, že sestavené audiovizuální balíčky televizního vysílání různých stanic přenáší satelitní technologií do domácností svým subskribentům za cenu, kterou s nimi smluvně sjedná podle cenové politiky, kterou si sama určuje nezávisle na televizních vysílatelích, - tvoří zisk spočívající v ceně vybrané od subskribentů po odečtení provozních nákladů a licenční odměny placené televizním vysílatelům, - nabízí stejné programy jako ve vlastní kabelové síti, ale s tím, aby se k nim prostřednictvím satelitu mohli dostat i diváci, kteří nebydlí v dosahu kabelových sítí UPC, je servisní organizací vysílatele, a zda tedy uvádění signálů nesoucích obrazy a zvuky určených k příjmu veřejností směrem na družici a od ní zpět k zemi touto organizací je nutno de iure považovat za uvádění signálů pod vedením vysílatele a na jeho odpovědnost ve smyslu § 21 odst. 3 autorského zákona, nebo zda je naopak nutno takovou organizaci považovat za jinou osobu než vysílatele ve smyslu § 22 odst. 1 autorského zákona, resp. za jinou organizaci než původní ve smyslu čl. 11bis odst. 1 (ii) revidované Bernské úmluvy (č. 133/1980 Sb.), kterou ani jeden ze soudů navzdory argumentům žalobkyně neaplikoval. Žalo