30 Cdo 989/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 989/2025-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. H., a b) J. B., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 15 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 83/2023, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 68 Co 19/2024-190, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 7 600 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2006, které bylo zahájeno sdělením obvinění žalobcům dne 11. 9. 2001 a dosud není skončeno. Stanovisky ze dne 28. 2. 2023, č. j. MSP-2521/2022-ODSK-ODSK/12, a ze dne 7. 3. 2023, č. j. MSP-2522/2022-ODSK-ODSK/6, žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2006 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 26 C 83/2023-121, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 354 200 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit každému z žalobců částku 7 245 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 2 750 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé tak, že žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 196 175 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, zamítl; jinak tento výrok a zamítavý výrok II o věci samé potvrdil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 680 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3 690 Kč (výrok III) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou a žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroků I a IV a žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 158 025 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, včasnými dovoláními (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustná a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobci takovými osobami nejsou v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 158 025 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, neboť v tomto byli ve věci úspěšní. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnými osobami, a tedy subjektivně nepřípustné. Dovolání žalobců není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu výroku IV, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud předesílá, že ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná z www.nsoud.cz). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Uvedeným požadavkům nevyhovuje žalobci namítané odchýlení odvolacího soudu od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, neboť kromě toho, že dovolatelé neoznačují konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neoznačují ani konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, které by takovou otázku řešilo od odvolacího soudu odlišně. Krom toho se v označeném nálezu Ústavní soud zabýval posuzováním možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy poškozených v trestním řízení při rozhodování o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Nález tedy nesouvisí ani s polemikou dovolatelů o tom, jaké by mělo být obecné stanovení základní částky zadostiučinění za délku řízení, nadto polemikou bez vymezení právního posouzení věci, které pokládají dovolatelé za nesprávné, a bez výkladu, v čem má spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě tvrzení dovolatelů, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) správně nevyhodnotil důsledky usnesení Nejvyššího soudu (přípisu; poznámka dovolacího soudu) ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 396/2023 (v němž Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na to, že nebyla projednána odvolání poškozených a s ohledem na chyby v řízení u soudu prvního stupně nemůže o věci rozhodnout), z něhož má být zřejmé, že nelze rozhodnout o odvolání poškozených, dokud nebude zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2022, č. j. 3 To 83/2021-8805, a pak nelze chyby v řízení soudu prvního stupně zhojit jinak, než zrušením rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2017, č. j. 31 T 6/2006-5162, a navrácením řízení do stádia před podáním obžaloby, a dále že vzhledem k obsahu odvolání podaných zejména poškozenými nelze vyloučit ani zprošťující rozsudek, což vede dovolatele k závěru, že ke krácení odškodnění ze strany odvolacího soudu není důvod, jde o polemiku se závěrem o skutkovém stavu (o průběhu a výsledku posuzovaného řízení), z něhož napadené rozhodnutí vychází, čímž však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí přitom jednoznačně vychází z toho, že v době jeho vyhlášení zde byl pravomocný rozsudek o vině obžalovaných (žalobců). Možné budoucí rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení o mimořádném opravném prostředku tak stěží mohlo nalézt svůj odraz v závěru soudu o skutkovém stavu. Obdobně