31 Cdo 1385/2008 — Nejvyšší soud

31 Cdo 1385/2008 citace  Právní věta:Spory o ochranu dobré pověsti právnické osoby projednávají a rozhodují v prvním stupni krajské soudy. Rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu (včetně jejich zveřejnění) nemohou sama o sobě představovat zásah do základního práva nebo svobody, ledaže by úřad překročil své zákonné kontrolní kompetence. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2010 Spisová značka:31 Cdo 1385/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:31.CDO.1385.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana dobré pověsti právnické osoby Příslušnost soudu věcná Dotčené předpisy:§ 19b odst. 3 obč. zák. § 9 odst. 3 písm. m) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:16. 12. 2010 Publikováno ve sbírce pod číslem:65 / 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 1385/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka  a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava Feráka, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. ing. Jana Huška,  JUDr. Miroslavy Jirmanové, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marty Škárové, v právní věci žalobce CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Zlínské Paseky 3662, IČO: 60745479, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované České republice – Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 63, IČO: 49370227, zastoupené JUDr. Jaromírem Kovaříkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 214/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 3 Cmo 19/2007-272, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 3 Cmo 19/2007-272, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., se zamítá; jinak se toto dovolání  odmítá. II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované částku 223.740,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jaromíra Kovaříka, advokáta se sídlem v Praze 3, Chlumova 10. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 15 Cm 214/2004-209, výrokem I. zamítl žalobu podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se ve svých kontrolních závěrech, zveřejňovaných ve věstníku Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ), uvádění a uveřejňování zde specifikovaných výroků v souvislosti s hospodařením podniku Lesy České republiky, s.p. v lesích, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit omluvu ve specifikovaném znění a formě, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 100.000.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 3 Cmo 19/2007-272, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve výrocích ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně, s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2001, sp.zn. II. ÚS 451/2000, dospěl k závěru, že „rozhodnutí NKÚ sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.“ Soud neshledal případný exces kterého by se v této souvislosti žalovaná dopustila, přičemž v předmětném kontrolním závěru použila pouze zevšeobecňující údaje, aniž by jakéhokoli smluvního partnera kontrolované osoby výslovně jmenovala. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Za otázky zásadního právního významu považuje jednak otázku způsobilosti nezávislého kontrolního orgánu státu zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby, jež není ve vztahu k tomuto orgánu kontrolovanou osobou a dále otázku možných právních prostředků obrany proti zásahům kontrolního orgánu do dobré pověsti právnické osoby, jež není ve vztahu k němu kontrolovanou osobou. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uveřejněným zněním kontrolního závěru nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho dobré pověsti, neboť z údajů v něm uvedených lze usuzovat právě na společnost dovolatele. K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho zamítnutí. Připomíná, že dovolatel nevymezil ani jednu z právních otázek tak, aby bylo dovolání věcně projednatelné, neboť žádná z nich není judikatorní zobecnitelná. Zdůraznila význam závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2001, sp.zn. II. ÚS 451/2000, a fakticky vyslovila názor, že jsou zobecnitelné i na danou věc. Žalovaná též poukázala na skutečnost, že dovolatel vyjadřuje především nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí, takže uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. Závěrem konstatuje, že žalovaná hodnotila výlučně činnost kontrolovaných osob působících uvnitř státní sféry, a proto nebyla (a ani nemohla být) kontrolována a hodnocena činnost osob jiných. Kontrolní zjištění jsou uvedena v kontrolním závěru výlučně ve vztahu ke státnímu podniku či jeho zakladateli, přičemž kontrolní závěr tím, že má podle zákona shrnout a vyhodnotit skutečnosti zjištěné při kontrole, musí být založen právě na zobecnění zjištěného a nikoliv na jeho konkretizaci. Tříčlenný senát 30 Cdo, který měl dovolání projednat a rozhodnout o něm, vzal v úvahu rozpor v rozhodování otázky věcné příslušnosti soudů podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. m) o. s. ř. v rámci sporů o ochranu dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák. v případě samotného senátu 30 Cdo. V rozsudku ze dne 22. října 2009, č.j. 30 Cdo 3638/2009-93, tento senát totiž prezentoval názor, že nelze-li v řízení o ochranu dobré pověsti právnické osoby vztah mezi účastníky podřadit pod klasifikaci obchodních vztahů, pak není dána věcná příslušnost krajských soudů pro řízení v prvním stupni ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. m) o. s. ř., a je proto nezbytné s ohledem k ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona vycházet z věcné příslušnosti okresního (obvodního) soudu jako soudu prvního stupně. Senát 30 Cdo však poté tento svůj právní názor revidoval se závěrem, že uvedené spory v prvním stupni projednávají a rozhodují krajské soudy. Rozhodl proto podle § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia po té věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) při svém rozhodování vychází ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen "o. s. ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. července 2009 (srovnej Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), vzal současně dále v úvahu skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2009, č.j. KSBR 39 INS 325/2008-A-247, bylo mimo jiné rozhodnuto o zastavení řízení o návrhu na zahájení insolventního řízení ze dne 26. ledna 2009 ve vztahu k dlužníku CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Zlínské Paseky 3662, IČO: 60745479 (tj. v daném případě vůči žalobci).  Dovolací soud se poté zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Dovolací soud především konstatuje, že dovolatel v úvodní části svého dovolání výslovně brojí proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Přehlíží tak,