32 Cdo 1015/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1015/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2016 Spisová značka:32 Cdo 1015/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1015.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ručení Promlčení Konkurs Dotčené předpisy:§ 408 odst. 1 obch. zák. § 408 odst. 2 obch. zák. § 306 odst. 2 obch. zák. § 14 odst. 1 písm. e) předpisu č. 328/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1015/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Kamilem Novým, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 955/22, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 257/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 353/2014-269, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 353/2014-269, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 14 Cm 257/1998-166 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 000 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 9. 1996 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 245 800 Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně (Regiobanka, akciová společnost) uzavřela se společností MAD s. r. o. (dále jen „dlužnice“) dne 16. 12. 1994 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla dlužnici úvěr ve výši 10 000 000 Kč. Žalovaný se ručitelským prohlášením ze dne 16. 12. 1994 zavázal uspokojit závazek ze smlouvy o úvěru až do výše 3 000 000 Kč. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2000, č. j. 51 Cm 380/96-46, který nabyl právní moci dne 2. 8. 1996, uložil dlužnici a zástavcům zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 12 766 504,36 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost dalších žalovaných, a že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči zástavcům jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Na majetek dlužnice byl dne 3. 1. 2001 prohlášen konkurs, do něhož právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila svou pohledávku dne 30. 1. 2001, pohledávka byla v plném rozsahu zjištěna, konkurs dosud probíhá. Smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou před podáním žaloby pohledávka přešla z Regiobanky, akciové společnosti, která změnila obchodní firmu na Českomoravskou hypoteční banku, akciovou společnost, na INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKU, a. s., smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000 pohledávka dále přešla na Československou obchodní banku, a. s., a smlouvami o postoupení pohledávky byla pohledávka postoupena České konsolidační agentuře a žalobkyni. Zabývaje se námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání, odvolací soud uvedl, že nesplní-li svůj závazek dlužník, získává věřitel možnost uplatnit nárok proti tomuto dlužníku a vedle toho se může obrátit i na všechny pohledávku zajišťující osoby, každou z nich může žalovat samostatně, paralelně i postupně. Není tedy pravdou, že když se věřitel obrátí na jednu z nich, nemůže se obrátit na jiné, že má jen jednu volbu. Bez ohledu na to, kolik řízení probíhá, vzniká vždy několik exekučních titulů, a to proti každému ze žalovaných. Nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně zvyšuje nárok žalobkyně na jistině na 13 000 000 Kč, ta bude mít na jistině nadále nárok nejvýše na 10 000 000 Kč a nárok vůči žalovanému v této věci je paralelní, v řízení uplatněná jistina 3 000 000 Kč je v částce 10 000 000 Kč obsažena. Námitku zpochybňující legitimaci žalobkyně jako věřitelky nepovažoval odvolací soud za důvodnou s tím, že z většiny dotčených smluv, jimiž došlo k postoupení pohledávky, není sice zřejmé, kdo nečitelné podpisy za jednotlivé postupitele a postupníky připojil, a nelze ani ověřit, zda šlo o osoby k jednání za účastníky postupních dohod oprávněné, tato námitka však žalovanému nepřísluší. Obecně platí, že je věcí účastníka každé smlouvy, aby rozhodl, jednání kterých osob uzná pro sebe za závazné. Jen účastník sám může toto jednání účinně zpochybnit, popírat jeho závaznost pro sebe. Jiné osoby se mohou pouze domáhat, aby bylo uznáno, že určitá osoba svým jednáním s ohledem na předpisy o zastupování účastníka zavazuje. Tím spíše nemohou toto namítat třetí osoby. K námitce promlčení vznesené žalovaným odvolací soud uvedl, že se tvrzení, na kterých tato námitka původně stála, ukázala jako nepravdivá, když nárok byl proti dlužnici uplatněn. Námitku promlčení opřenou o tvrzení, že věřitelka nepodala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti dlužnici, ač tak učinit měla, a proto se nárok podle ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), promlčel, označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že dříve, než se mohl nárok promlčet, ocitla se dlužnice počátkem roku 2001 v konkursu a ten dosud probíhá. S odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle kterého po prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty, uzavřel, že věřitel se může uspokojit výlučně prostřednictvím konkursu, a to včetně pohledávek již dříve „judikovaných“. Podle názoru odvolacího soudu není možné vykládat právo tak, že se právo věřitelky promlčelo jen proto, že neučinila krok, který vůbec není přípustný. Pokud by žalobkyně jako věřitelka obdržela v konkursu anebo od jiných osob zajišťujících její pohledávku tolik, že by dlužná jistina činila méně než 3 000 000 Kč, mělo by to vliv na výši závazku žalovaného jako ručitele, jehož závazek je závazkem akcesorickým k závazku hlavnímu. Nic takového však nebylo tvrzeno, a tedy ani prokázáno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž odkazuje. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o legitimaci žalobkyně jako věřitelky, nesprávné posouzení námitky promlčení a možnosti zavázat žalovaného k úhradě pohledávky. Každou z těchto námitek podrobně rozvádí, uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud odchýlil, a argumentuje ve prospěch závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že zahájení řízení o výkon rozhodnutí proti hlavnímu dlužníku „je legitimně možné a takový krok je legitimně přípustný“ a odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně. Dovozuje, že námitka promlčení je důvodná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Přípustnost dovolání nezakládá námitka zpochybňující legitimaci žalobkyně jako věřitelky odůvodněná argumentací, že dovolatel jako ručitel může podle ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), dospěl-li k závěru, že žalovanému nepřísluší námitka zpochybňující oprávnění osob, jež smlouvy o postoupení pohledávek podepsaly, jednat za postupitele a postupníky. Dovolatel přehlíží, že podle závěru odvolacího soudu by námitku, že smlouvy podepsaly osoby, jež nebyly oprávněné jednat za postupitele a postupníky, nemohl uplatnit ani dlužník, ale jen ten, za něhož smlouvu podepsaly, neboť jen účastník smlouvy může účinně zpochybnit toto jednání a popírat jeho závaznost pro sebe. Ten