32 Cdo 1649/2020 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1649/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2021 Spisová značka:32 Cdo 1649/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1649.2020.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 2 předpisu č. 69/2006Sb. Nařízení (EU) č. 359/2011 ve znění od 18.10.2015 Nařízení (EU) č. 267/2012 Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:19. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1649/2020-699 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Sima Shishe Hamedan Co, se sídlem v Buali Industrial City 2 avn. str. 22, Hamedan, Íránská islámská republika, registrační číslo 3498, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované REGENT GLASS s. r. o., se sídlem v Třeboni, Trocnovské náměstí 124, identifikační číslo osoby 62509608, zastoupené JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, o zaplacení částky 49 875 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 382/2015, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2020, č. j. 22 Co 1744/2019-596, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2020, č. j. 22 Co 1744/2019-612, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 27. 9. 2019, č. j. 15 C 382/2015-556, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2019, č. j. 15 C 382/2015-571, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 875 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 11. 2011 do zaplacení, tj. od 22. 11. 2011 do 16. 11. 2018 ve výši 7,75 % ročně a od 17. 11. 2018 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 973 851 Kč (výrok II). Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím (ve znění tam citovaného doplňujícího usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 875 EUR s tím, že tuto povinnost může splnit i zaplacením k rukám zástupce žalobkyně, a v další části výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 49 875 EUR ve výši 7,75 % ročně od 2. 12. 2011 do 15. 2. 2012, ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2015 do 21. 5. 2017 a ve výši 8,75 % ročně od 15. 6. 2019 do zaplacení, s tím, že tuto povinnost může žalovaná splnit i zaplacením k rukám zástupce žalobkyně, a žalobu o úrok z prodlení za zbývající období zamítl (první výrok). Odvolací soud současně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 869 480,60 Kč a další částku 67 581 Kč (druhý výrok) a rozhodl též o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 85 752,70 Kč (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku „v části, ve které se mění rozsudek soudu prvého stupně“. Přes formulační nejasnost takového vyjádření rozsahu dovolání způsobenou tím, že odvolací soud jako o změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval též o určité části žalobou uplatněného nároku na úroky z prodlení z částky 49 875 EUR, v níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně fakticky nezměněn, je z další dovolací argumentace žalobkyně a z jejího dovolacího návrhu zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu napadá pouze v tom rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do úroků z prodlení skutečně změněn tak, že její nárok na zákonné úroky z prodlení byl zamítnut za určitá období (od 22. 11. 2011 do 1. 12. 2011, od 16. 2. 2012 do 29. 9. 2015 a od 22. 5. 2017 do 14. 6. 2019). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku s výjimkou té jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do úroku z prodlení „za zbývající období“. Žalobkyně navrhla dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). K dovolání žalobkyně: Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, tato rozhodnutí jsou – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na http://www.nsoud.cz). Proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. otázka „náležitostí odvolání odstoupení od smlouvy a následného souhlasu druhé strany, kterými je výslovný, jednoznačný a nepodmíněný projev vůle v písemné formě s podpisy obou stran na téže listině“, kterou žalobkyně považuje „v této podobě a s obdobnými okolnostmi jako v tomto případě“ za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalobkyně při její formulaci vychází ze skutkového závěru, že v čl. 7 smlouvy (č. 22/9/2009 uzavřené dne 30. 9. 2009 ve znění dodatku ze dne 19. 5. 2010) byla dohodnuta pro veškeré dodatky a přílohy smlouvy písemná forma s podpisy obou stran učiněnými na téže listině a že se ustanovení tohoto článku smlouvy vztahovalo též na odvolání účinků odstoupení od smlouvy a souhlas druhé strany s ním. Odvolací soud však dovodil, že ze smlouvy nevyplývalo, že by měly být její přílohy či dodatky učiněny na jedné listině, jak tvrdila žalobkyně, a současně uzavřel, že ujednání čl. 7 se týkalo pouze příloh a dodatků smlouvy a nikoliv odstoupení od smlouvy, odvolání jeho účinků či souhlasu s tímto odvoláním jako jednostranných úkonů. Vycházel tak při posouzení žalobkyní předložené otázky z jiného skutkového závěru o tom, jaká vůle byla ve vztahu k požadavku na formu předmětných právních úkonů účastníky projevena, než jaký na podporu svých argumentů v dovolání zformulovala žalobkyně. Správnost postupu, jímž odvolací soud dospěl k takovému výkladu čl. 7 smlouvy (správnost užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel), přitom žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Žalobkyně v úvodu dovolání vymezila přípustnost