32 Cdo 5326/2007 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5326/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2008 Spisová značka:32 Cdo 5326/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5326.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 536 předpisu č. 513/1991Sb. § 763 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. § 570 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5326/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. J. u P., , zast. JUDr. Mgr. M. J. M., advokátkou, proti žalované C. z.P., a. s. v likvidaci, , zast. JUDr. M. W., advokátkou, o zaplacení částky 808.041,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 105/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 9. května 2007, č. j. 39 Co 317/2006-146, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 39 Co 317/2006-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2005, č. j. 16 C 105/2004-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 808.041,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 1997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 50.736,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Městský soud jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 39 Co 317/2006-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 808.041,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 31. 12. 2007 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 141.685,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její advokátky. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 20. 11. 1997 domáhal po žalované zaplacení částky 808.041,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s právním předchůdcem žalované (P. c. P., s. p.) uzavřel dne 2. 3. 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení zavážky a technické části rekultivace vytěženého prostoru, za což se právní předchůdce žalované zavázal do 31. 12. 1993 zaplatit částku 1.108.041,- Kč, ovšem po provedení uvedených prací bylo zaplaceno toliko 300.000,- Kč. Dále uvedl, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a že jeho právní závěr ohledně právního nástupnictví žalované je správný. Odvolací soud se ovšem neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Základem pro vznik závazkového vztahu mezi subjekty byla dle odvolacího soudu hospodářská smlouva ze dne 16. 4. 1984, u níž byla sjednána platnost do 31. 12. 1993. Tytéž subjekty poté uzavřely dne 2. 3. 1992 další smlouvu, která dle odvolacího soudu fakticky recipovala závazkový vztah ze smlouvy původní a nově stanovila toliko termín plnění dodavatelem, výši ceny a termín splatnosti. Odvolací soud je přesvědčen, že smlouva o dílo, uzavřená dne 2. 3. 1992, je smlouvou měnící smlouvu původní a že projev vůle účastníků smlouvy směřoval k tomu, že závazkový vztah mezi stranami byl sjednán výlučně ve znění smlouvy ze dne 2. 3. 1992, která nahradila znění smlouvy ze dne 16. 4. 1984. Závazkový vztah mezi účastníky pak odvolací soud posuzoval podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 144/1975 Sb., tj. ve znění účinném k 16. 4. 1984 (dále jen „hosp. zák.“), přičemž dovodil, že smlouva o provedení oprav a jiných prací a výkonů ve smyslu ust. § 356 odst. 1 a 2 hosp. zák. ze dne 16. 4. 1984 je platná. Odvolací soud se dále zabýval námitkou promlčení, kterou posuzoval dle hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 16. 4. 1984, a shledal, že za situace, kdy byl odběratel povinen zaplatit částku 1.108.041,- Kč do 31. 12. 1993, počala běžet tříletá promlčecí lhůta (§ 130a hosp. zák.) dnem 2. 1. 1994 a marně uplynula dne 2. 1. 1997, a proto došlo k promlčení práva, neboť námitka promlčení byla dle § 131 hosp. zák. řádně uplatněna. Vzhledem k promlčení nároku se odvolací soud nezabýval platností dodatku hospodářské smlouvy ze dne 2. 3. 1992, účinného od 1. 4. 1992. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora. Dovoláním ze dne 7. 9. 2007 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své námitky podřadil pod dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění dovolání žalobce zejména brojil proti názoru odvolacího soudu, že se závazkový vztah mezi účastníky sporu řídí zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném k 16. 4. 1984, a zastává názor, že se tento závazkový vztah řídí zák. č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem a že v době podání žaloby jeho nárok promlčen nebyl. Dovolatel dále uvedl, že právní předchůdci účastníků řízení uzavřeli dne 16. 4. 1984 „Hospodářskou smlouvu o jiných pracích a výkonech podle § 356 a § 357 hospodářského zákoníku“, dne 2. 3. 1992 byla uzavřena smlouva označená jako Hospodářská smlouva o dílo podle § 536 a násl. Obchodního zákoníku“ a ke smlouvě ze dne 2. 3. 1992 uzavřely smluvní strany dne 8. 4. 1992 dodatek označený jako „Dodatek č. 1/92 ke smlouvě o dílo z 24. 2. 1992 a 2. 3. 1992 o provedení zavážky a rekultivace části vytěženého hliniště R.“ a tímto dodatkem byla výslovně zrušena platnost původní smlouvy ze dne 16. 4. 1984. Dovolatel zastává názor, že účastníci projevili vůli původní smlouvu nahradit nově uzavřenou smlouvou ze dne 2. 3. 1992, jíž podřídili režimu obchodního zákoníku a že „účastníci dokončili jejich vůli nahradit původní smlouvu novou smlouvou dodatkem ze dne 8. 4. 1992, kde zánik smlouvy z 16. 4. 1984 obmýšlejí a určují“. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že s podobností textu pozdější smlouvy ze dne 2. 3. 1992 k smlouvě předchozí ze dne 16. 4. 1984 lze spojovat účinky, v jejichž důsledku by bylo odhlédnuto od vůle smluvních stran vymezit svá práva a povinnosti nově, a to podřadit je režimu obchodního zákoníku. Převzetí některých ustanovení smlouvy nemá žádný vliv na účinky nahrazení původní smlouvy novou. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku. S ohledem na uvedené žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 16. 11. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí je správné. Dále uvedla, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 2. 3. 1992 nezakládala nový právní vztah, jelikož předmět smlouvy byl zcela totožný se smlouvou původní, a proto se právní vztah, vzniklý v roce 1984, řídil hospodářským zákoníkem. Žalovaná se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že k uzavření dodatku původní smlouvy došlo ještě v době účinnosti původní smlouvy z roku 1984, a proto jde o kontinuitu původního závazku. Právní vztah je dle žalované nutno posuzovat s ohledem na přechodná ustanovení obchodního zákoníku (§ 763 odst. 1 a 2 obchod. zák.) podle hospodářského zákoníku, dle kterého je nárok žalobce promlčen (§ 131a hosp. zák.). Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (odst. I. rozsudku odvolacího soudu). V posuzované věci je dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl z