32 Cdo 5718/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5718/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:32 Cdo 5718/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5718.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotnictví Dotčené předpisy:předpisu č. 550/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 4. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.5.2018IV.ÚS 1702/18JUDr. Jan Filip-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. P., se sídlem v Praze 3, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 451 744 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 232/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 30 Co 116/2015-287, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V souzené věci se žalobkyně jako provozovatelka zdravotnického zařízení (poskytovatelka zdravotní péče) v oboru gynekologie – porodnictví domáhala po žalované zdravotní pojišťovně doplatku úhrady za zdravotní péči, kterou poskytla pojištěncům žalované v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2007. Poté, co vzala žalobu částečně zpět v důsledku úhrad, provedených žalovanou v průběhu řízení, požadovala doplatek za rok 2006 ve výši 234 725 Kč a za rok 2007 ve výši 217 019 Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 12 C 232/2008-54, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 30 Co 479/2009-89, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), rozhodl znovu rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 12 C 232/2008-259, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 101 048,38 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), co do částky 350 695,62 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 13 643 Kč (výrok pod bodem III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 30 Co 116/2015-287, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení pod bodem III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož účastnice uzavřely dne 9. 1. 2002 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále též jen „smlouva“) na dobu určitou do 30. 6. 2006, následně prodlužovanou formou dodatků, jimiž byly sjednávány též způsoby úhrady poskytnuté zdravotní péče a výpočty maximálních úhrad a možných regulačních mechanismů. Takto byl uzavřen dodatek č. 14 ze dne 4. 7. 2006 a dodatek č. 15 ze dne 9. 8. 2006 pro 1. pololetí 2006, dodatek č. 16 ze dne 10. 10. 2006 pro 2. pololetí 2006 a dodatek č. 17 ze dne 4. 7. 2007 pro rok 2007. Žalobkyně v souladu se smlouvou předkládala žalované měsíční faktury za poskytnutou zdravotní péči; za 1. pololetí 2006 vyúčtovala celkem 595 713,16 Kč, za 2. pololetí 2006 celkem 536 382,88 Kč, za 1. pololetí 2007 celkem 649 626,60 Kč a za 2. pololetí 2007 celkem 644 104,65 Kč. Faktury byly na podatelně žalované vždy upravovány tak, aby zněly na částku odpovídající 1/6 předběžné úhrady stanovené v dodatcích pro příslušné pololetí. Žalovaná prováděla vyúčtování poskytnuté zdravotní péče, přičemž podklady, které jí předala žalobkyně, přijímala bez výhrad. Za 1. pololetí 2006 uhradila žalobkyni na zálohách částku 462 714 Kč a doplatila částku 35 119 Kč, celkem tedy zaplatila 497 833 Kč. Za 2. pololetí 2006 uhradila na zálohách částku 391 830 Kč a doplatila částku 18 927 Kč, celkem tedy zaplatila 410 757 Kč. V 1. pololetí roku 2007 došlo u žalobkyně k rozšíření zdravotní péče o provádění sonografických vyšetření a tedy k sjednání nových výkonů, za což jí byla navýšena úhrada v 1. pololetí roku 2007 o částku 53 341,64 Kč a ve 2. pololetí o částku 97 904,80 Kč; za 1. pololetí 2007 žalovaná žalobkyni zaplatila částku 548 544 Kč, včetně přiznané mimořádné jednorázové bonifikace ve výši 47 945 Kč, a za 2. pololetí 2007 jí zaplatila částku 546 101 Kč, včetně bonifikace ve výši 4 013 Kč. Odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3067/2010 setrval na výkladu ustanovení § 17 a § 40 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“ či „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), který přijal již ve svém předchozím rozsudku v této věci a podle něhož zdravotní pojišťovny jsou povinny platit úhrady za poskytnutou zdravotní péči, avšak v rozsahu daném regulačními omezeními. Dovodil dále, že vzhledem k § 17 zákona č. 48/1997 Sb. je při stanovení výše úhrad třeba vycházet z příslušné vyhlášky, přičemž není podstatné, zda a jak byl způsob výpočtu úhrady řešen konkrétní smlouvou či jejím dodatkem. Zdůraznil též, že v daném případě existuje platná právní úprava, respektive pro období 2. pololetí roku 2006 byla sporná problematika řešena dodatkem smlouvy č. 16, a není tu tedy prostor, aby soud sám tvořil právo. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k názoru, že pro celé 1. pololetí roku 2006 je třeba při výpočtu maximální výše úhrady postupovat podle vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb. Konstatoval, že žalovaná v souladu s § 6 odst. 6 písm. b) této vyhlášky v původním i novelizovaném znění poskytovala žalobkyni měsíční úhrady ve výši nejméně jedné šestiny objemu úhrady v odpovídajícím kalendářním pololetí minulého roku, a tyto platby s ohledem na jejich charakter, způsob stanovení jejich výše a následně prováděné zúčtování vyhodnotil jako zálohy na konečnou úhradu. Poukázal na to, že podle § 6 odst. 5 vyhlášky č. 550/2005 Sb. je celková výše maximální úhrady určena v příloze č. 5, podle jejíhož bodu A se maximální úhrada určuje až po ukončení hodnoceného pololetí, z čehož dovodil, že teprve po jejím určení může vzniknout nárok na úhradu. V době, kdy bylo ukončeno 1. pololetí roku 2006, pak již platila vyhláška č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že dodatkem č. 14 účastníci užití regulačních mechanismů vyloučili, neboť usoudil, že takový postup účastnic z obsahu dodatku nevyplývá. Uzavřel, že žalobkyni za toto období náleží maximální výše úhrady zjištěná podle vzorce upraveného v této vyhlášce, činící podle jeho výpočtu 452 569 Kč. Stran 2. pololetí roku 2006 odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že pro ně nebyl přijat podzákonný předpis stanovící maximální výši úhrady, z čehož dovodil, že je třeba vycházet z dodatku č. 16. Provedením výpočtu maximálních úhrad za toto období podle tam sjednaného vzorce (totožného se vzorcem stanoveným vyhláškou č. 550/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 101/2006 Sb.) dospěl k částce 410 756,37 Kč. Při výpočtu maximální výše úhrady za rok 2007 odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z vyhlášky č. 619/2006 Sb. a dospěl k částce 498 561,64 Kč pro 1. pololetí a k částce 528 514,36 Kč pro 2. pololetí. Po připočtení obou přiznaných bonifikací (47 945 Kč a 4 013 Kč) uzavřel, že žalobkyni za zdravotní péči poskytnutou v letech 2006 a 2007 náleží maximální úhrada ve výši 1 942 359,20 Kč, jestliže jí proto žalovaná uhradila částku 2 003 232 Kč, zaplatila více, než měla hradit, a soud prvního stupně jí nad rámec zaplacené částky pravomocně přiznal další částku 101 048,38 Kč. Závěrem odvolací soud vyjádřil názor, že nárok na zaplacení další požadované částky ve výši 350 659,62 Kč by žalobkyně podle závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008, či v nálezu Ústavního soudu ze dne