32 Odo 237/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 237/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2006 Spisová značka:32 Odo 237/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.237.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 236 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 237/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N. Č. s. t. v likvidaci,  proti žalované Č. s., a. s.,  o zaplacení 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Cm 155/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2004, č.j. 9 Cmo 477/2002-87, takto:  I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně, které byla dne 28. 9. 1994 postoupena pohledávka likvidátorem Z. k. S. m. D. v likvidaci za žalovanou, se domáhala zaplacení částky 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení z titulu náhrady škody, jež měla žalovaná způsobit neoprávněnou dispozicí s účtem č. … dne 18. 10. 1991, když nevyhověla příkazu k zablokování účtu daný jí auditorem P. k. c. (dále jen PKC), jako nadřízeného orgánu Z. k. S. m. D. (dále jen ZK), a na základě příkazu osob uvedených na podpisovém vzoru majitele účtu (ZK), jako osob oprávněných s účtem disponovat, zrušila tento účet a finanční prostředky podle jejich pokynu převedla na účet u K. b. (dále jen KB). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2002, č.j. 16 Cm 155/97-71, zamítl žalobu na zaplacení 391 923,99 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení počínaje 18. 10. 1991 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že podle Stanov S. m. ZK získal právní subjektivitu registrací na nejbližším koordinačním centru a že Základní směrnice pro hospodaření S. m. upravovala mimo jiné právní postup finančního vypořádání při zrušení ZK, který byl nejprve povinen vyrovnat všechny své finanční a majetkové závazky a o majetku a finančních prostředcích získaných z vlastní činnosti nebo z jiných než svazových zdrojů, které zbyly po vyrovnání závazků, rozhodoval ZK. Soud ale dále nezkoumal vztahy mezi ZK a PKC, zda byly dány důvody pro aplikaci § 105 a 106 HZ, zda finanční částka, která je předmětem žaloby byla majetkem ZK nebo PKC, či zda se nejednalo o majetek žádného z nich, neboť dovodil, že žalovaná nebyla povinna respektovat pokyn auditora PKC k zablokování účtu ZK, jestliže ten nebyl zmocněn činit jménem PKC úkony vůči třetím osobám, proto žalovaná neporušila právní povinnost ve smyslu § 145 hospodářského zákoníku (dále jen HZ). Dovodil, že nedošlo-li k porušení právní povinnosti podle uvedeného ustanovení HZ, nebyl naplněn základní předpoklad pro vznik škody a již z tohoto důvodu nebyly dány předpoklady, aby mohlo být žalobě vyhověno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2004, č.j. 9 Cmo 477/2002-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za zásadní v posuzovaném případě považoval vyřešení otázky, zda došlo ke zmenšení majetku S. m. Vyšel ze zjištění, že podle Stanov S. m. byl majetek základních organizací, získaný z vlastní činnosti základní organizace S. m., nebo z jiných než svazových zdrojů, důsledně oddělen od majetku ve vlastnictví celé organizace, a že finanční prostředky na předmětném účtu u žalované byly ZK, vyšlo-li ze skutkových zjištění najevo, že byly získány z příspěvků různých subjektů na stávkové konto v průběhu listopadových událostí v roce 1989. Navíc v době, kdy auditor PKC dal žalované příkaz k zablokování předmětného účtu, již ZK D. ani nebyl členem S. m., neboť členství základních kolektivů ve S. m. bylo vázáno na zakoupení karty kolektivního členství na příslušný rok a ZK D. si pro rok 1991 nezaplatil registrační kartu, čímž podle Stanov S. m. již v roce 1991 nebyl členem S. m. Odvolací soud dovodil, že provedením účetní operace žalovanou na daném účtu uskutečněním převodu finančních prostředků z uvedeného účtu na účet vedený KB podle pokynu ZK, nedošlo ke zmenšení majetku S. m., a nevznikla-li S. m. majetková újma, nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu ve smyslu § 145 HZ – tj. vznik škody. Pokud žalobkyně svou aktivní legitimaci v daném sporu odvozovala od postoupené pohledávky S. m. na náhradu škody proti žalované, uzavřel, že postoupená pohledávka neexistuje, proto se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního významu považuje, zda vyšší orgán mohl za nižší organizační složku vydat příkaz k zablokování účtu, když dospěl k závěru, že to vyžaduje ochrana majetku ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Poukazovala přitom, že ZK SM D. neměl od 1. 2. 1991 žádné členy, neměl kdo za ZK jednat, proto bylo namístě, aby vyšší orgán do doby ustavení nových statutárních orgánů ZK přikázal účet zablokovat, což byl úkon zjevně k ochraně majetku. Za další otázku zásadního významu považuje, zda organizační jednotka občanského sdružení, která jedná vlastním jménem, může o své vlastní vůli neformálním způsobem ukončit své členství v občanském sdružení, v rámci kterého byla zřízena, přičemž poukazovala na § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Domnívá se, že vystoupení organizační jednotky mimo rámec daný stanovami občanského sdružení není možný a z občanského sdružení může vystoupit jen člen a nikoliv jednotka občanského sdružení. Namítá nesprávné hodnocení důkazů, zejména důkazu provedeného Stanovami S. m., poukazuje, že odvolací soud se nezabýval napadenými částmi rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval jako by předchozí řízení u soudu prvního stupně nemělo na něj žádný vliv, a v odvolacím řízení byly uváděny nové skutečnosti, ke kterým se žalovaná v průběhu řízení nemohla vyjádřit, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího sodu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b)  a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci,                           ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolací