32 Odo 509/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 509/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2007 Spisová značka:32 Odo 509/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.509.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 509/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Městské státní zastupitelství v B., , proti žalovaným 1) Č. d., a. s., 2) S. ž. d. c., státní organizace, 3) V. P., a 4) H. P., za účasti J. Š., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného spolu s druhým žalovaným advokátem, o neplatnost kupních smluv, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 288/98, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2004, č. j. 37 Co 92/2002-84, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení neplatnosti čtyř kupních smluv, uzavřených dne 30. 6. 1993 mezi Č. d., s. o., odštěpným závodem v O. jako prodávajícím na straně jedné (právní předchůdce současného žalovaného 1) Č. d. a. s.) a žalovanými 3) a 4) jako kupujícími na straně druhé, na prodej a koupi nemovitostí (pozemků), označených v žalobním petitu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 54 C 288/98-56, rozhodl, že se určuje, že předmětné čtyři kupní smlouvy ze dne 30. 6. 1993, ve výrocích I. až IV. označené, jsou neplatné. Současně soud prvního stupně rozhodl, že žalobci se vůči žalovaným a vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že žalovaný 1) měl ke dni 30. 6. 1993 právo hospodaření k předmětným nemovitostem – specifikovaným pozemkům, na jejichž prodej uzavřel s žalovanými 3) a 4) kupní smlouvy, avšak prodej těchto nemovitostí nedovolovalo tzv. „blokační“ ustanovení v § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. „zákon o velké privatizaci“). Soud proto dospěl k závěru, že kupní smlouvy jsou podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatné od samého počátku. K odvolání žalovaného 3) a vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud měl skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, za správná, stejně jako právní závěry, k nimž soud dospěl. Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdce žalovaných 1) a 2), tj. Č. d., akciové společnosti a S. ž. d. c., státní organizace, byly Č. d., státní organizace, založené zákonem č. 9/1993 Sb., na něž se přiměřeně vztahoval zákon č. 111/1990 Sb. o státním podniku a další předpisy upravující postavení a právní poměry státního podniku – zákon č. 92/1991 Sb., vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem a nařízení vlády č. 577/1990 Sb., o finančním hospodaření státních podniků. Z toho pak vyplynulo vynětí Č. d., s. o., z režimu hospodaření s národním majetkem podle § 14 vyhl. č. 119/1988 Sb. a jeho zahrnutí pod režim zákona č. 92/1991 Sb. Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že ustanovení § 45 odst. 1 zákona o velké privatizaci je ustanovením omezujícím smluvní volnost účastníků smlouvy, kdy podniky nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví k majetku, k němuž mají právo hospodaření, přičemž výjimku mohla povolit pouze příslušná vláda. V daném případě se výjimka udělená vládou na převody pozemků z právního předchůdce žalovaných 1) a 2) na žalované 3) a 4) nevztahovala a zbývalo tudíž posoudit, zda převody pozemků byly učiněny v rámci či mimo obvyklé hospodaření. Ačkoli ustanovení § 67 hospodářského zákoníku již bylo obchodním zákoníkem zrušeno, nebrání tato skutečnost soudu, aby uvedený pojem v intencích zrušeného ustanovení vyložil. Odvolací soud uzavřel, že předmětné kupní smlouvy nesouvisely s vymezeným předmětem činnosti Č. d., s. o., ale šlo o převody majetku mimo obvyklé hospodaření, na které se vztahovalo kogentní blokační ustanovení § 45 odst. 1 zákona o velké privatizaci, jehož porušení znamená rozpor se zákonem s důsledkem absolutní neplatnosti smluv (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 3) dovolání, jehož přípustnost dovozuje prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že Městský soud v Brně zaujal při hodnocení jedné a téže kupní smlouvy (smluv) v letech 1998 – 2001 tři rozdílná stanoviska. V rozsudku z 18. 10. 2000, sp. zn. 55 C 297/98, Městský soud v Brně vyhověl žalobnímu návrhu z naprosto odlišných důvodů, než v odůvodnění pozdějšího rozsudku, v tomto případě pod sp. zn. 54 C 288/98. V rozsudku z 5. 11. 1998 pod sp. zn. 53 C 297/98 Městský soud v Brně rozhodl o předběžné otázce, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení § 4 písm. i) bylo do zákona č. 9/1993 Sb. vloženo až zákonem č. 212/1993 Sb. s účinností od 12. 8. 1993 (k 30. 6. 1993 tedy toto ustanovení neplatilo, resp. nebylo účinné) a teprve tímto ustanovením cit. zákon vyňal majetek Č. d. z režimu vyhlášky č. 119/1988 Sb. a podrobil jej režimu zákona č. 92/1991 Sb., a to ustanovení § 45 odst. 1 a 2. Generální výjimku podle cit. ustanovení, realizovanou usnesením vlády ČR č. 197/92, že nemovitosti mohou být prodány bez udělení individuální výjimky do výše 15.000,- Kč, nevztáhly oba soudy na pozemky, neboť údajně jde o majetek vyloučený z odepisování. Dále soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce žalovaných 1) a 2) nejednal v rámci tzv. obvyklého hospodaření. S těmito právními závěry dovolatel nesouhlasí. Ze stanovisek Ministerstva dopravy a spojů ze dne 25. 8. 1998 a Ministerstva financí ze dne 30. 6. 1998, vyžádaných pro účely řízení pod sp. zn. 53 C 187/96 Městským soudem v Brně, vyplývá, že Č. d. mohly v intencích generální výjimky podle usnesení vlády č. 197/92 předmětné kupní smlouvy platně uzavřít. Rovněž výklad pojmu „mimo obvyklé hospodaření“, provedený odvolacím soudem, dovolatel odmítá. K rozhodnému dni 30. 6. 1993 byl v § 3 zákona č. 9/1993 Sb. předmět činnosti státní organizace Č. d. vymezen jen zcela obecně jako základní předmět činnosti, a to přeprava osob a věcí na celostátních dráhách a provoz celostátních drah. Majetkové vztahy a finanční hospodaření měl upravit zvláštní zákon. Č. d. v té době prováděly rozsáhlou restrukturalizaci organizační struktury a majetku, přičemž značné množství nepotřebného majetku se přesouvalo do vlastnictví třetích osob. Dovolatel je toho názoru, že předmětné kupní smlouvy nelze mít za neplatné podle § 39 obč. zák., protože nejsou v rozporu se žádným zákonem, upravujícím hospodaření s majetkem státu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného 3) bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje předepsané náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě jde o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího ve věci, takže do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání může být v tomto případě přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ře