33 Cdo 1638/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1638/2024-218 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 (identifikační číslo 000 06 947), proti žalované KR OSTRAVA a.s., se sídlem v Ostravě, Slívova 632/5 (identifikační číslo 258 90 981), zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 612/36, o 957 861,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 158 C 27/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2023, č. j. 8 Co 160/2023-191, takto: I. Dovolání účastnic se odmítají. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o dovolání žalobkyně 14 992 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Vysoudila, advokáta. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalované. Odůvodnění: Žalobkyně uplatnila žalobou právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 947 283,50 Kč s příslušenstvím a ve výši 60 840 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 158 C 27/2022-149, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 900 063,50 Kč s 15 % úroky z prodlení z částky 947 283,50 Kč od 23. 7. 2022 do 29. 7. 2022 a s 15 % úroky z prodlení z částky 900 063,50 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, a v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 57 798 Kč s 15 % úroky z prodlení od 6. 8. 2022 do zaplacení (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni 47 220 Kč s 15 % úroky z prodlení od 30. 7. 2022 do zaplacení a 3 042 s 15 % úroky z prodlení od 6. 8. 2022 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výroky III, IV). Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I napadla žalobkyně odvoláním. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 8 Co 160/2023-191, Krajský soud v Ostravě odvoláním napadený výrok I rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 47 508,35 Kč s 15 % úroky z prodlení od 30. 7. 2022 do zaplacení a 3 042 Kč s 15 % úroky z prodlení od 6. 8. 2022 do zaplacení (výrok A), v rozsahu 852 555,15 Kč s 15 % úroky z prodlení z částky 947 283,50 Kč od 23. 7. 2022 do 29. 7. 2022 a s 15 % úroky z prodlení z částky 852 555,15 Kč od 30. 7. 3022 do zaplacení a v rozsahu 54 756 Kč s 15 % úroky z prodlení od 6. 8. 2022 do zaplacení ho potvrdil (výrok B); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby a odvolání. Ve smlouvách o dílo uzavřených podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), účastnice sjednaly platně utvrzení povinností žalované předložit včas bankou vystavené záruční listiny (§ 2029 a násl. o. z.) smluvními pokutami podle § 2048 a násl. o. z. Žalovaná závazky předložit žalobkyni potvrzení o bankovních zárukách (o jejich prodloužení) včas – ve sjednané lhůtě – porušila. V intencích závěrů, k nimž dospěl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/23 (dále jen „R 76/23“), odvolací soud konstatoval, že smluvní pokuta plnila nejen funkci sankční a motivační, ale převážně „funkci paušalizační“, že porušení povinností žalovanou svou intenzitou bylo spíše marginální a že žalobkyni s výjimkou diskomfortu (nejistoty) ohledně možnosti uplatnění bankovní záruky ve vztahu k řádnému provedení díla nevznikla žádná materiální škoda. Na tom, že smluvní pokuty jsou nepřiměřeně vysoké a je namístě jejich výši podle § 2051 o. z. snížit, se soudy obou stupňů shodly. Koncepci soudu prvního stupně, podle níž se porušení povinností žalované vztahovalo jen k bankovní záruce (nikoli k celkové ceně díla), pročež je třeba vyjít jako z referenčního bodu k výměře smluvní pokuty z výše požadované bankovní záruky (tj. 0,2 % denně z 1 574 000 Kč, resp. 117 000 Kč), odvolací soud odmítl a výši smluvních pokut snížil na 10 % z částky 947 283,50 Kč (smlouva 1) a z částky 60 840 Kč (smlouva 2). Přihlédl při tom k funkci smluvní pokuty: Bankovní záruka se vztahovala pouze k výseči celkové hodnoty zakázky a pokrývala cca 1/20 ceny díla, nicméně – jak vyplývá z obsahu obou smluv – zároveň sloužila k zajištění budoucího řádného provedení díla, případně nároků z vad díla. Funkci „paušalizované náhrady škody“ měla plnit nejen bankovní záruka, ale zprostředkovaně i smluvní pokuta sjednaná za její neprodloužení (neexistenci). Dílem smluvní pokuta plnila i funkci sankční a motivovala žalovanou k tomu, aby neexistovalo časové období, po které by nebyla bankovní záruka sjednána. Pokud jde o rozsah následků porušení smluvních povinností ve sféře žalobkyně, odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla po dobu prodlení uvedena v nejistotu, zda do konce stávající bankovní záruky předloží žalovaná včas potvrzení o nové bankovní záruce (o jejím prodloužení) s tím, že „termín konce bankovní záruky již byl na horizontu dnů“. Nejistota se týkala i toho, zda bude schopna čerpat bankovní záruku (1 574 000 Kč, 117 000 Kč) v případě jiného porušení smluvních povinností žalovanou. Nejistota byla ukončena vždy předložením listiny o prodloužení bankovní záruky před koncem předchozí; žalobkyni tak porušením povinností žalovanou žádná materiální škoda nevznikla. Ve všech případech šlo o potvrzení o prodloužení bankovní záruky zajišťující povinnosti žalované a nebylo dne, kdy by závazky žalované nebyly kryty bankovními zárukami (jejich řetězec byl nepřerušen). Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které podle obsahu směřovala proti potvrzujícímu výroku o věci samé. Rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to jak velkou roli při posuzování (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty hraje autonomie vůle smluvních stran. Podle žalobkyně odvolací soud zásadu pacta sund servanda při posouzení (ne)přiměřenosti smluvních pokut sjednaných v obou smlouvách opomenul zohlednit. Zda vznik a výše škody je významnou okolností při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty, jež plní sankční funkci, je podle žalobkyně otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované v R 76/23. Ve fázi, kdy závazky žalované ze smluv nebyly kryty bankovní zárukou, plnily smluvní pokuty i funkci paušalizační bez ohledu na to, že k takové situaci nedošlo. Odvolací soud se však měl podle žalobkyně zabývat „okolnostmi s ohledem na sankční funkci smluvní pokuty“. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které podle obsahu směřovala proti měnícímu výroku o věci samé. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Smlouvou o dílo z 2. 5. 2018 (smlouva 1) ve znění dodatků z 27. 8. 2019, 11. 2. 2020 a 14. 1. 2022 se žalovaná (zhotovitelka) zavázala provést specifikované stavební práce při sanaci ekologických škod a žalobkyně (objednatelka) se zavázala zaplatit za dílo 31 494 000 Kč do 26. 8. 2019 a od 27. 8. 2019 částku 31 581 980,29 Kč bez daně z přidané hodnoty. Podle článku 2.7, 8 byla žalovaná povinna po celou dobu provádění stavebních prací zajistit svůj závazek ze smlouvy bankovní zárukou (1 574 000 Kč). Vždy nejpozději čtrnáct kalendářních dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky se zavázala doručit žalobkyni novou bankovní záruku, případně doklad o prodloužení stávající bankovní záruky. Nesplnění této povinnosti řádně a včas zakládalo právo žalobkyně od smlouvy odstoupit. Za porušení jakékoli povinnosti žalovanou zakládající právo odstoupit od smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,2 % z celkové ceny díla (bez daně z přidané hodnoty) za každý den, po který trvalo porušení povinnosti, a to až do do