33 Cdo 177/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 177/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2023 Spisová značka:33 Cdo 177/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.177.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odměna advokáta Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 177/1996 Sb. § 724 obč. zák. § 37 obč. zák. § 11 předpisu č. 177/1996 Sb. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 177/2023-307 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. B., se sídlem v XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka 418/25, proti žalovanému V. S., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 166.767 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 260/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Plzeň - jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 11 C 260/2018-93, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 169.451 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 6. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku 166.767 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2018 do zaplacení; ve zbytku výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. 12. 2012 uzavřeli účastníci smlouvu o právním zastoupení, v níž se žalobce zavázal zastupovat žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 227/2012 o zaplacení částek 567.000 Kč a 80.289,43 EUR, které po žalovaném požadoval jím poškozený účastník dopravní nehody H. L. Smluvní strany se dohodly, že odměnu žalobce za zastoupení žalovaného zaplatí Kooperativa pojišťovna, a. s. ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout. Formulářová plná moc, kterou žalovaný žalobci udělil, obsahuje informaci, že advokátovi náleží odměna za zastupování spolu s hotovými výdaji a náhradou za ztrátu času podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Žalobce se účastnil 6 jednání u Okresního soudu v Českých Budějovicích; řízení skončilo 1. 9. 2015 smírem, jímž se žalovaný zavázal zaplatit H. L. 45.000 EUR a 378.000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 103.455 Kč. Kooperativa pojišťovna a. s. poukázala žalobci 50.000 Kč. V květnu 2017 žalobce žalovanému vyúčtoval svou (mimosmluvní) odměnu za právní zastoupení ve výši 232.936 Kč; daň z přidané hodnoty z této odměny odvedl v prvním čtvrtletí roku 2019. Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, odvolací soud posoudil jako smlouvu příkazní podle § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že účastníci se – přes znění textu plné moci – dohodli na smluvní odměně, odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci si částku, za níž žalobce žalovanému právní službu poskytne, nesjednali (nedohodli se na smluvní odměně). Neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného o opaku. Jen obiter dictum uvedl, že případné ponechání výše odměny advokáta na úvaze a vůli třetí osoby stojící mimo smluvní vztah advokáta a klienta nemůže založit jejich platnou dohodu o odměně advokáta za poskytnutí právní služby; takové ujednání je neurčité a tudíž (absolutně) neplatné (§ 37 obč. zák.). Nebyla-li mezi účastníky uzavřena dohoda o smluvní odměně za zastupování, řídí se odměna advokáta ustanoveními advokátního tarifu o mimosoudní odměně a sazba mimosmluvní odměny je odvislá od tarifní hodnoty sporu a počtu úkonů právních služeb. Uzavřel, že výše odměny za právní služby neodporuje zákonu, vychází-li z platné vyhlášky a v posuzovaném případě se ani nepříčí dobrým mravům. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na dvou otázkách hmotného práva, přičemž jedna z nich nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a při řešení druhé se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dosud neřešenou považuje otázku určitosti ujednání o odměně advokáta v případě, že výše odměny byla ponechána na rozhodnutí konkrétně určeného subjektu (pojišťovny klienta). Prosazuje, že bylo-li účastníky dohodnuto, že odměna advokáta (žalobce) bude zaplacena pojišťovnou ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout, jde o smluvní odměnu. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 506/2001, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, a dalšími) odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval, jestliže přiznání mimosmluvní odměny advokáta neshledal v rozporu s dobrými mravy, resp. dostatečně se nezabýval jeho tvrzením, že odměna nárokovaná žalobcem je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Se závěry odvolacího soudu, že účastníci si nesjednali smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb žalovanému, se ztotožnil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 33 Cdo 3042/2021-293, dovolání žalovaného odmítl. Předně dovodil, že žalovaný sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobce má vůči němu nárok na zaplacení mimosmluvní odměny za poskytnutí právních služeb, činí tak ale za užití argumentace založené převážně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, tedy neregulérně. Přisvědčil odvolacímu soudu, že v případě, že se účastníci nedohodli o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení, nelze než advokátovi přiznat odměnu mimosmluvní; její výši nelze poměřovat korektivem dobrých mravů („mravností“ by totiž byl poměřován sám právní předpis). Odkazy dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2994/2016, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, shledal nepřiléhavými, neboť v nich byla posuzována „mravnost“ smluvní odměny, tedy odměny, jejíž výše odvisí od vůle smluvních stran. Výše mimosmluvní odměny se však odvíjí od kritérií stanovených právním předpisem, konkrétně vyhláškou č. 177/1996 Sb. a stanoví se podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (§ 7) a podle počtu úkonů právní služby (§ 11), které advokát vykonal; proto nelze přiměřenost její výše poměřovat dobrými mravy. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22, neboť dospěl k závěru, že jím bylo porušeno právo žalovaného (stěžovatele) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dovodil-li Nejvyšší soud, že korektiv dobrých mravů se neuplatní v případě, že náklady právního zastoupení jsou účtovány dle advokátního tarifu. Připomněl právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž se týká přímo korektivu dobrých mravů v otázce odměny advokáta a je „aprobován rovněž v nálezové judikatuře Ústavního soudu, která přitaká tomu, že poměřování výkonu práva korektivem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. není vyloučeno ani ve vztahu advokát – klient v případě účtování nákladů advokátního zastoupení dle advokátního tarifu“. Byť Ústavní soud v čl. 29 nálezu rekriminuje Nejvyšší soud z toho, že řádně neposoudil „otázku souladu odměny žalobce s dobrými mravy, kterou žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu“, z obsahu odůvodnění nálezu se podává, že Nejvyšší soud je zavázán zabývat se otázkou, zda v rozporu s dobrými mravy není samotný výkon práva žalobce (advokáta) na odměnu za zastupování žalovaného (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to při zohlednění Ústavním soudem akcentovaných okolností případu a) doby od vzniku po uplatnění nároku, kdy žalobce žalo