33 Cdo 2038/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2038/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2022 Spisová značka:33 Cdo 2038/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2038.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1292/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2038/2020-161 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalované L. K. (dříve N.), bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, o 96.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 49/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, č. j. 37 Co 119/2018-123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 9 C 49/2017-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.800,- Kč (s blíže specifikovaným úrokem z prodlení) představující provizi žalobkyně podle smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb ze dne 8. 10. 2015 (dále jen „smlouva o zprostředkování ze dne 8. 10. 2015“ nebo „smlouva“) za zprostředkování koupě domu č. p. XY v XY postavenému na pozemku p. č. XY vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY. Kupní cena byla dohodnuta částkou 1.200.000,- Kč, blokační úhrada ve výši 80.000,- Kč + 21 % DPH, přičemž provize zprostředkovatelky (žalobkyně) byla sjednána ve výši 96.800,- Kč. Žalobkyně se zavázala vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne žalované (zájemkyni) možnost uzavření kupní smlouvy/smlouvy o budoucí kupní smlouvě s vlastníkem předmětu převodu (čl. I. Předmět smlouvy bod 1.1 smlouvy). Pro případ, že zprostředkovatelka obstará pro zájemkyni reálnou příležitost uzavřít zprostředkovávanou smlouvu s převodcem, si smluvní strany dohodly, že je zájemkyně povinna zaplatit zprostředkovatelce provizi ve výši 80.000,- Kč s 21% DPH (bod V. Provize zprostředkovatele a čl. II. Blokační úhrada a provize bod 2.2 smlouvy). Za zaplacení provize zájemkyní se považuje i započtení částky odpovídající provizi oproti blokační úhradě. Součástí služeb, které měla žalobkyně pro žalovanou zajistit, bylo i uhrazení poplatku za vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, zřízení pozastávky na daň z nabytí nemovité věci, vyhotovení návrhu zprostředkované smlouvy a správa vkladu. Smlouva byla uzavřena na dobu do 30. 4. 2016. Dne 5. 10. 2015 uzavřela žalobkyně s A. V. a K. Š. (budoucími prodávajícími) smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti zapsané na LV č. XY v obci XY (domu č. p. XY, postavené na pozemku p. č. XY) a to za cenu 1.200.000,- Kč s tím, že provize není součástí kupní ceny a bude zprostředkovatelce uhrazena zájemcem (viz čl. II. Práva a povinnosti bod 2. 1 smlouvy ze dne 5. 10. 2015). Dne 27. 10. 2015 uzavřely žalovaná jako budoucí kupující, A. V. a K. Š. obě jako budoucí prodávající a žalobkyně jako zprostředkovatelka smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve vztahu ke shora identifikované nemovitosti, podle níž se budoucí kupující a budoucí prodávající zavázaly kupní smlouvu uzavřít nejpozději do 30. 4. 2016, přičemž kupní cena měla být uhrazena rovněž do 30. 4. 2016. V případě, že budoucí kupující neuhradí kupní cenu, bylo ujednáno, že budoucí prodávající mají právo od této smlouvy odstoupit. Podle čl. IV odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní měl být předmět převodu odevzdán k užívání žalované nejpozději do 1. 11. 2015 na základě nájemní smlouvy, která bude uzavřena na dobu určitou do převodu vlastnického práva v její prospěch; žalovaná dům se svou rodinou na základě nájemní smlouvy skutečně užívala. Protože v termínu do 30. 4. 2016 žalovaná kupní cenu nezaplatila, budoucí prodávající dne 10. 5. 2016 od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupily. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pro žalovanou zprostředkovala reálnou příležitost uzavření kupní smlouvy, a proto má právo na zaplacení provize (odměny za zprostředkování). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 37 Co 119/2018-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že příležitost uzavřít zprostředkovanou kupní smlouvu byla vytvořena žalobkyní ve prospěch žalované sjednáním smlouvy o smlouvě budoucí kupní dne 27. 10. 2015. Tím žalobkyni vzniklo právo na dohodnutou provizi ve výši 96.800,- Kč. Uzavření vlastní (realizační) kupní smlouvy zmařila žalovaná, která nesplnila závazek zaplatit na účet žalobkyně do 30. 4. 2016 sjednanou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč; z tohoto důvodu budoucí prodávající od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupily. Odvolací soud nepřisvědčil - s odkazem na § 2450 o. z. - námitce, že žalobkyně nemůže mít právo na provizi, neboť dříve než s žalovanou uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s budoucími prodávajícími, argumentem, že ve smlouvě o zprostředkování ze dne 8. 10. 2015 nebyla vyloučena možnost, aby žalobkyně byla smluvně činná i pro budoucí prodávající. Jestliže žalovaná nevyužila (na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní) příležitost uzavřít realizační kupní smlouvu, nebyl důvod k plnění tzv. nadstandardního závazku, tj. k úhradě poplatku za vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nesprávně vyřešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Za právní otázky, které by měly zakládat přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatelka označuje: 1. otázku významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky prodávané nemovitosti na právo na provizi za stejnou činnost podle smlouvy uzavřené s později vyhledaným zájemcem o koupi, 2. otázku ochrany spotřebitele při uzavření zprostředkovatelské smlouvy formulářovým způsobem, která obsahuje „skryté“ ujednání o nároku na provizi již za zprostředkování příležitosti (možnosti) uzavřít smlouvu, k němuž nelze přihlížet, 3. otázku výše provize v důsledku zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize. Ve vztahu k první otázce dovolatelka argumentuje tím, že žalobkyně činnost při obstarání prodeje nemovitosti vykonávala (musela vykonávat) podle uzavřené zprostředkovatelské smlouvy již dne 5. 10. 2015 s budoucími prodávajícími, a proto nemohla provádět stejnou činnost podle smlouvy s žalovanou dne 8. 10. 2015, a nemohlo jí tak vůči žalované vzniknout právo na zaplacení provize. Ve vztahu k otázce ujednání o právu na provizi již za zprostředkování příležitosti (možnosti) uzavřít smlouvu, přednesla, že nedošlo-li ke koupi nemovitosti, nárok na provizi žalobkyni nevznikl, kterýžto závěr podporuje odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5902/2017. Smlouva ze dne 8. 10. 2015 neobsahuje ujednání o tom, že právo na zaplacení provize vzniká podle § 2445 odst. 2 o. z. již obstaráním příležitosti uzavřít kupní smlouvu. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně má mít nárok na plnou provizi v situaci „zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize“, přičemž jí není známo, že by dovolací soud tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil. Podle jejího přesvědčení odporuje dobrým mravům stav, kdy např. správní poplatek za vklad do katastru nemovitostí ve výši 1.000,- Kč, v důsledku odstoupení od smlouvy, nebude již nikdy zaplacen, nebyl odpočten od celkové výše provize, pokud na ni má žalobkyně právo. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, Nejvyšší soud dovolání žalované, které podle jeho přesvědčení trpělo vadou spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., odmítl. Ústavní soud k ústavní stížnosti žalované nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, konstatoval, že usnesením Nejv