Nejvyšší soud 33 Cdo 2042/2026 – Přípustnost dovolání

Žalobci se vůči žalované domáhali zaplacení částky 199 860,45 USD s příslušenstvím, z níž částku 54 273,44 USD s příslušenstvím požadoval žalobce a) a částku 145 587,01 USD s příslušenstvím žalobce b). Tyto částky odpovídaly zisku, kterého žalobci dosáhli několika transakcemi uskutečněnými na základě smluv o investicích s měnovými páry, jež se žalovanou uzavřeli. Žalovaná totiž tyto transakce zrušila s odůvodněním, že žalobci při nich postupovali v rozporu s obchodními podmínkami, načež jim vrátila jejich vklady bez dosaženého zisku.

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 76 Cm 51/2019–520, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 5. 2025, č. j. 76 Cm 51/2019–526, žalobě vyhověl (výroky I a II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a státu náklady řízení (výroky III a IV a výrok doplňujícího usnesení).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV týkajících žalobce b) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích I a III týkajících se žalobce a) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), přičemž doplněný nákladový výrok změnil tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v části týkající se nároku žalobce b), který odpovídal zisku dosaženému z celkem šesti obchodů s měnovým párem USD/CAD provedených dne 6. 9. 2017, je žaloba důvodná. Důvod, pro který žalovaná tyto obchody zrušila a dosažený zisk žalobci b) nevyplatila totiž vycházel z čl. 7.8. obchodních podmínek, podle kterého si žalovaná vyhradila právo odmítnout takové obchody, které byly provedeny za „zjevně netržní cenu“. Toto ustanovení, které žalobce b) neměl při distančním uzavírání smlouvy možnost jakkoliv ovlivnit a které současně žalované umožňovalo subjektivně a bez stanovení konkrétních pravidel rozhodnout, zda obchod byl či nebyl realizován za uvedených podmínek, dle odvolacího soudu založilo na úkor žalobce b) jakožto spotřebitele významnou nerovnováhu mezi ním a žalovanou, pročež se jedná o zneužívající ujednání, které je dle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zakázané, a podle § 1815 uvedeného zákona se proto k němu nepřihlíží (viz zejména body 28 až 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání).

Žalovaná v dovolání vymezila jednu otázku procesního práva, prostřednictvím které odvolacímu soudu vytýká, že navzdory jejímu návrhu na provedení výslechu svědka P. W. (dlouholetého obchodníka žalované zabývajícího se problematickou archivace a získávání dat týkajících se mj. tržních cen při obchodování s dotčeným měnovým párem) se spokojil jen s jeho písemným prohlášením, aniž navržený výslech provedl, čímž měl porušit zásadu přímosti (bezprostřednosti) řízení a dopustit se hodnocení důkazu, který neprovedl, a to v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, a ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 34/2025. Tato otázka však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. odůvodnit nemůže, neboť se míjí s řešením, na kterém odvolací soud dovoláním napadenou část svého rozhodnutí založil. Týká se totiž dokazování, které žalovaná navrhla ke svému tvrzení o naplnění důvodu, jenž byl v čl. 7.8 obchodních podmínek upraven, a nemíří tak na zpochybnění závěru odvolacího soudu o neaplikovatelnosti tohoto článku, který odvolací soud přijal na základě znění § 1813 a 1815 o. z. Přípustnost dovolání tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Žalované nadto nelze přisvědčit v názoru, že je rozsudek odvolacího soudu v napadené části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, neboť vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí přitom nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neboť soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se ostatně v nyní posuzovaném případě též stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).