33 Cdo 2190/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2190/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2190/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2190.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závazkové vztahy obchodní Dotčené předpisy:§ 28 předpisu č. 165/2012 Sb. § 3028 odst. 3 o. z. § 397 předpisu č. 513/1991 Sb. § 50 odst. 6 předpisu č. 458/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.05.2025IV.ÚS 1360/25 Lucie Dolanská Bányaiová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost2. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2190/2024-378 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ŠKO ENERGO, s. r. o. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869/II, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 540/7, za účasti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 519/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, t a k t o: I. Dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, se zamítá. II. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Uhde. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 7 C 519/2022-220, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zamítnutí žaloby ze dne 12. 1. 2017, jíž se žalovaná (správně „účastnice“) v řízení vedeném u Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) pod sp. zn. OSS-08690/2018-ERÚ domáhala po žalobkyni zaplacení částky 68 957 214 Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, a nahrazení výroku II rozhodnutí ERÚ ze dne 4. 10. 2021, č. j. 08690-52/2018-ERU, a výroku II rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 25. 10. 2022, č. j. 08690-68/2018-ERU, vydaných v řízení sp. zn. OSS-08690/2018-ERÚ, tímto rozsudkem (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 103 Co 30/2023-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Předmětem řízení byla částka 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím, kterou účastnice (provozovatelka regionální distribuční soustavy, dále též „provozovatelka distribuční soustavy“ nebo jen „provozovatelka“) vyúčtovala žalobkyni (výrobkyni elektřiny, dále též jen „výrobkyni“) za období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též „rozhodné období“) jako cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále též „cenu na úhradu nákladů POZE“) podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., účinného od 2. 10. 2013 (dále jen „zákon o POZE“). Výrokem II rozhodnutí ERÚ ve spojení s výrokem II rozhodnutí Rady ERÚ (označených v prvním odstavci tohoto rozhodnutí) bylo uloženo žalobkyni tuto částku zaplatit účastnici. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Žalobkyně (jako výrobkyně) a účastnice (jako provozovatelka regionální distribuční soustavy) uzavřely 31. 8. 2006 smlouvu o připojení výrobny žalobkyně označené jako „teplárna Mladá Boleslav“ (dále jen „výrobna“) k distribuční soustavě účastnice; výrobna byla k distribuční soustavě fakticky připojena. Žalobkyně v rozhodném období vyrobila 10 232,144 MWh elektřiny, které nebyly předmětem dodávek do distribuční soustavy účastnice, nýbrž sloužily k vlastní spotřebě žalobkyně. Při sazbě 583 Kč/MWh určené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012 odpovídá tomuto množství žalovaná částka, která byla ve fakturách účastnice (s datem splatnosti 10. 2. 2014) označena jako „cena za podporu výkupů elektřiny z POZE“. Žalobkyně odmítla tuto částku zaplatit. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami žalobkyně. Uzavřel, že povinnost žalobkyně platit cenu na úhradu nákladů POZE z výrobny za množství elektřiny jí spotřebované bez použití přenosové nebo distribuční soustavy vyplývá přímo ze zákona (§ 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE) a ve své podstatě jde o peněžní platbu sloužící jako jeden ze zdrojů finančních prostředků určených na financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla. I přes označení „cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny“ se nejedná o protiplnění za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, ale o legislativní konstrukci se zvláštním veřejnoprávním účelem, a vybíráním takové platby a jejím odvodem operátorovi trhu byli pověřeni provozovatelé přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav. Z hlediska techniky výběru je podstatné, zda mezi výrobkyní a provozovatelkou je právní vztah umožňující tuto cenu účtovat. Dále dovodil, že nelze připustit výklad, podle něhož by nebyla u povinnosti výrobce stanovené zákonem k platbě určena osoba oprávněná k jejímu výběru, a stanovena povinnost provozovatele k její úhradě operátorovi trhu bez existence mechanismu k jejímu nahrazení výrobcem. Ohledně aplikovatelnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 Sb. o určení výše příspěvku POZE v rozhodném období odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, s jehož závěry se ztotožnil. Zdůraznil, že mezi účastnicemi nejde o vztah vrchnostenský, nýbrž soukromoprávní, v němž obě vystupují jako podnikatelky, a tento vztah se týká jejich podnikatelské činnosti. Proto se podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), řídí dosavadními předpisy, v daném případě zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též „obch. zák“). Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. ke dni podání žaloby neuplynula. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na dále uvedených otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly (otázky níže uvedené pod body I a III), a v tom, že mají být jinak posouzeny otázky vyřešené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022 (uvedené pod bodem II). Účastnice navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, neboť otázky pod bodem I písm. a) a b) odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na vyřešení otázek pod body I písm. c) a d) a III písm. a) a b) napadené rozhodnutí nezávisí, a otázky pod bodem II písm. a) a b) již Nejvyšším soudem vyřešeny byly. Pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, je dovolání nedůvodné a mělo by být zamítnuto, neboť dovolatelka jen opakuje argumenty uvedené v předcházejících řízeních. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, n