33 Cdo 2236/2000 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2236/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2001 Spisová značka:33 Cdo 2236/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2236.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2236/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V.s. - akciové společnosti v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 59.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1173/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 9 Co 819/98-106, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. června 1998 č. j. 9 C 1173/92-59 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 58.600,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 3. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Ohledně částky 400,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce, V.s., oborovým podnikem P., a žalovaným byla uzavřena dohoda podle vyhl. č. 83/1984 Sb., ve znění vyhl. 55/1986 Sb., v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytovat žalovanému stipendium ve výši 1.400,- Kč měsíčně po dobu od 1. 4. 1997 (správně 1987) do 31. 8. 1990 a další plnění uvedená v dohodě. Žalovaný se zavázal, že po ukončení studia bude pracovat u žalobce po dobu 5 let. Při nesplnění podmínek dohody se žalovaný zavázal stipendium a další plnění vrátit. Jako místo výkonu práce, na které měl žalovaný po ukončení vysokoškolského studia nastoupit, byl v dohodě uveden závod 02 V. T. Žalobce na základě dohody vyplácel žalovanému stipendium ve výši 1.400,- Kč měsíčně od 1. 4. 1997 (správně 1987) do 31. 8. 1990 a třikrát (správně čtyřikrát) vyplatil příspěvek 400,- Kč na učebnice, celkem tedy zaplatil 59 400,- Kč (správně 59.000,- Kč). Po ukončení studia složením státních závěrečných zkoušek v lednu 1992 však žalovaný do zaměstnání k žalobci nenastoupil. Žalovaný neprokázal pravdivost svého tvrzení o uzavření dohody s žalobcem o nástupu do zaměstnání až po výkonu základní vojenské služby, kterou nakonec nenastoupil a pracoval v zahraničí. Žalovaný žádal o přijetí do zaměstnání až dne 9. 10. 1993, což žalobce odmítl z důvodu plné kapacity technickohospodářských pracovníků. Pokud jde o organizační změny u žalobce, soud prvního stupně zjistil, že v minulosti existovaly dva závody, 06 Ch. a 02 T., které se později sloučily do závodu 02 V. T. Ke dni 1. 4. 1990 došlo k opětovnému rozdělení závodu 02 V.T. na závod 06 Ch. a závod 08 T. Tyto změny se nedotýkaly zaměstnanců od úrovně hlavních stavbyvedoucích a stavebních techniků, ale jen administrativních pracovníků. Nedošlo ke změně úkolů pracovníků, ale jen ke zúžení místa výkonu práce. Nebyla prokázána existence rozhodnutí o tom, který z nástupnických závodů V.T. se má stát místem výkonu práce žalovaného. V každém případě však bylo místo výkonu práce v dohodě o poskytnutí stipendia označeno tak široce, že zařazení odpůrce v rámci závodu 06 Ch. nebo 08 T. by nebylo v rozporu s touto dohodou. Na základě takto zjištěných skutkových okolností soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný hlásil o zaměstnání u žalobce s takovým časovým odstupem po ukončení studia, že jeho odmítnutí jako stipendisty, jehož nástup byl očekáván mnohem dříve s ohledem na to, že stipendia měla sloužit právě k získání kvalifikovaných pracovníků po ukončení jejich studia, nezakládá důsledky uvedené v § 18 vyhl. č. 83/1984 a žalobě vyhověl v rozsahu částky 58. 600,- Kč, když na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 400,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 9 Co 819/98-106 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výrok o zastavení řízení v rozsahu částky 400,- Kč nebyl odvoláním napaden), rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že žalovaný ukončil studium na Stavební fakultě ČVUT státní zkouškou dne 29. 1. 1992. Dále se zabýval právním nástupnictvím oborového podniku V.s.P. a zjistil, že založením státního podniku V.s.P. byla zrušena ke dni 30. 6. 1988 státní hospodářská organizace V.s. , oborový podnik, a dne 1. 7. 1988 byla začleněna do nově založeného státního podniku. Dne 28. 4. 1992 byla rozhodnutím č. 229/1992 převedena část majetku státního podniku V.s.P. na F.n.m. Notářským zápisem z téhož dne byla vydána zakladatelská listina akciové společnosti V.s.P., a. s. Založením této společnosti přešel v souvislosti s privatizačním projektem hmotný a další majetek státního podniku V.s.P. na zakladatele. Následným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1999 bylo změněno původní obchodní jméno na V.s., a. s. Odvolací soud dovodil, že žalobce je právním nástupcem oborového podniku V.s.P., který uzavřel s žalovaným dohodu o poskytování stipendia. Účelem poskytování stipendií podle vyhlášky č. 83/1994 Sb. (správně č. 83/1984 Sb. ) bylo získávat vysokoškolsky kvalifikované pracovníky i na místa v těch okresech, o něž nebyl mezi absolventy vysokých škol zájem. Za tímto účelem se organizace zavazovaly poskytovat studentům nemalé částky ze svých prostředků a studenti přebírali povinnost setrvat po skončení studia po dobu nejméně pěti či sedmi let v místě výkonu práce určeném organizací. Pokud nedošlo k uzavření pracovního poměru z důvodů uvedených v § 18 vyhl. č. 83/1994 Sb. (správně 1984) povinnost vrácení stipendia a dalších příspěvků podle dohody zanikla. V písemné dohodě nebyla mezi účastníky dohodnuta lhůta nástupu žalovaného do práce po skončení studia a ani citovaná vyhláška jednoznačně nestanoví, do které doby má student po skončení studia výkon práce v určeném místě nastoupit. Ukládá mu však povinnost zavázat se k nástupu do zaměstnání po skončení studia na vysoké škole. Podle názoru odvolacího soudu lze ze smyslu a účelu citované vyhlášky dovodit, že dobou po skončení studia na vysoké škole není doba téměř dvou let, po kterou bylo povinností organizace neobsazovat plánované místo a vyčkávat nástupu stipendisty, ale doba bezprostředně následující po ukončení studia. V souzené věci proto odmítnutí žalobce uzavřít pracovní poměr nezbavuje žalovaného povinnosti vrátit stipendium a příspěvky poskytnuté žalobcem podle uzavřené dohody. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval otázku zániku povinnosti studenta vrátit stipendium a příspěvky v závislosti na době, kdy se ucházel o uzavření pracovní smlouvy a organizace s ním tuto smlouvu odmítla uzavřít, za otázku zásadního právního významu, vyhověl návrhu na připuštění dovolání. 152 Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Ve svých námitkách opakuje žalovaný svoje tvrzení o tom, že žalobce ani jiný nově vzniklý subjekt neučinil ve vztahu k žalovanému žádný právní úkon směřující k uzavření pracovní smlouvy. Pokud se žalovaný sám o možnost uzavření smlouvy u žalobce informoval, bylo mu sděleno, že pracovní smlouva bude uzavřena až po ukončení vojenské základní služby. Dopis ze dne 26. 8. 1992 vyzývající jej k nástupu do zaměstnání k žalobci nepovažuje žalovaný za relevantní, neboť mu nebyl doručen a kromě toho obsahoval razítko již neexistujícího státního podniku. Dále namítl, že § 18 vyhl. č. 83/1984 Sb., ve znění vyhl. č. 55/1986 Sb., stanoví, že povinnost vrácení stipendia zaniká, pokud organizace odmítla se studentem uzavřít pracovní poměr. Dovolatel uvádí, že se v průběhu roku 1993 dověděl, že nebude vykonávat vojenskou službu, a proto požádal žalobce o přijetí do zaměstnání dopisem ze dne 9. 10. 1993. Bylo mu však sděleno, že žalobce má místa technickohospodářských pracovníků naplněna a přijmout jej nemůže. Vzhledem k odmítnutí žalobce uzavřít s žalovaným pracovní smlouvu zanikla povinnost žalovaného k vrácení stipendia. Dohoda o poskytování stipendia neobsahuje vymezení místa výkonu práce a so