Nejvyšší soud 33 Cdo 2517/2025 – Určení vlastnictví k nemovitostem

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce A. P., zastoupeného JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 221/28, proti žalovaným 1) L. Č. a 2) OD Industry s.r.o., se sídlem v Napajedlech, 2. května 1668, identifikační číslo osoby 01829262, oběma zastoupeným Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 596, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 12/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 4/2024-827, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 28 C 12/2018-768, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 58 Co 4/2024-827, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení žalované 2); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy vzaly za prokázané, že žalobce uzavřel dne 2. 12. 2015 dvě darovací smlouvy s žalovanou 1), a dvě kupní smlouvy se společností ADPe realitní s.r.o. (později OD Industry s.r.o.), jejichž předmětem byly nemovitosti v k. ú. XY. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci dohody o dočasnosti převodů ani dohody o zpětném převodu nemovitostí. Ve vztahu k darovacím smlouvám uzavřel, že žalobce do koncentrace řízení dostatečně nevylíčil konkrétní projev vůle, jímž měl v březnu 2017 odvolat dar pro nevděk. Ve vztahu ke kupním smlouvám nepřisvědčil námitkám neplatnosti pro omyl, lest, nátlak, rozpor s dobrými mravy, obcházení zákona ani nedostatek vážné vůle a k později uplatněným tvrzením o lichvě, neuhrazení kupní ceny, fiktivní půjčce a smyšlenému zápočtu nepřihlížel pro jejich opožděnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení účinků koncentrace řízení a poučovací povinnosti soudu, dále při posouzení tvrzené neplatnosti darovacích a kupních smluv a při výkladu podmínek lichvy podle § 1796 o. z. Současně namítá, že otázka, zda se i podnikatel může stát osobou jednající lehkomyslně ve smyslu § 1796 o. z., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. S tímto odůvodněním navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že účinky koncentrace řízení po skončení prvního jednání dne 20. 5. 2021 zůstaly zachovány i po předchozím zrušení prvního rozsudku. Tuto otázku však odvolací soud vyřešil v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí.

Zrušení rozsudku soudu prvního stupně proto, že soud nerozhodl o procesním návrhu o změně žaloby, nemá samo o sobě za následek zánik účinků dříve nastalé koncentrace řízení. Ani připuštěním změny žaloby nejsou účinky koncentrace dotčeny (§ 118b odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelem citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, se týká předpokladů, za nichž koncentrace řízení nastává, zejména řádného poučení účastníků a obsahu prvního jednání. Neobsahuje závěr, podle něhož by se koncentrace bez dalšího rušila zrušením rozsudku nebo následným procesním vymezením předmětu řízení. Odvolací soud se proto od uvedeného rozhodnutí neodchýlil.

Dovolatel dále namítá, že skutková tvrzení přednesená při jednání dne 9. 2. 2023 byla reakcí na výzvu soudu podle § 118a o. s. ř. Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. sice lze i po nastoupení koncentrace přihlédnout ke skutečnostem a důkazům uvedeným poté, co byl účastník vyzván k doplnění rozhodných skutečností nebo důkazů podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Tato výjimka však dopadá jen na tvrzení a důkazní návrhy, které jsou věcně v rozsahu konkrétně poskytnutého poučení. Výzva podle § 118a o. s. ř. nezakládá nový běh koncentrace ani neumožňuje bez omezení uplatnit nový skutkový základ věci.

V projednávané věci dovolatel netvrdí, že by po koncentraci řízení pouze rozvedl již dříve tvrzený obsah právního jednání, nýbrž až následně konkretizoval rozhodující skutkové okolnosti tvrzeného odvolání daru. Právě absence těchto skutkových tvrzení vedla odvolací soud k závěru o neunesení břemene tvrzení. Nešlo tedy o pouhé zpřesnění již dostatečně tvrzeného skutku, ale o dodatečné doplnění rozhodujících skutkových okolností.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud své rozhodnutí založil rovněž na úvaze, podle níž ani tvrzené prohlášení dovolatele učiněné vůči žalované 1) v březnu 2017 by nebylo způsobilé vyvolat účinky odvolání daru, protože nesplňovalo náležitosti řádného odstoupení od darovacích smluv pro neurčitost, neboť z něj nebylo zřejmé, jaké konkrétní dary dárce odvolává a z jakých důvodů.

K námitce, že soudy dovolatele řádně nepoučily o namítané neplatnosti kupních smluv. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2021 se podává, že soud jeho zástupce poučil podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nejen ve vztahu k odvolání daru, nýbrž také ve vztahu k tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 12. 2015. Vyzval jej výslovně k upřesnění, v čem spatřuje omyl, proč jej považuje za podstatný, kdy byl zjištěn, kdy byla uplatněna relativní neplatnost vůči druhé žalované a jakým způsobem. Dále jej poučil ve vztahu k existenci tvrzené lsti, nátlaku a k absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Ve všech těchto případech jej upozornil na procesní následek neunesení břemene tvrzení. Za situace, kdy byl dovolatel soudem prvního stupně opakovaně vyzýván k doplnění rozhodných skutkových tvrzení a byl upozorněn na procesní následky, nelze napadené rozhodnutí považovat za překvapivé.

Dovolání není přípustné ani v části týkající se tvrzené neplatnosti darovacích smluv pro rozpor s dobrými mravy a omyl. Dovolatel zde nepředkládá žádnou otázku hmotného práva, nýbrž rozvíjí vlastní skutkovou verzi věci, podle níž první žalovaná zneužila jeho důvěru, odborné postavení a osobní vztah účastníků a přiměla jej k převodu majetku, který měl být pouze dočasný. Tato argumentace směřuje proti skutkovým závěrům a hodnocení důkazů, nikoli proti právnímu posouzení věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by psychický nátlak partnera, omluvitelný omyl nebo rozpor právního jednání s dobrými mravy nemohly vést k neplatnosti smlouvy. Vyšel z toho, že skutkové předpoklady pro takový závěr nebyly v projednávané věci tvrzeny a prokázány.

Námitka týkající se lichvy přípustnost dovolání nezakládá již proto, že odvolací soud se jí zabýval toliko nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí. Vyšel z toho, že skutková tvrzení, z nichž dovolatel dovozoval naplnění znaků lichvy, byla uplatněna po koncentraci řízení, a soud prvního stupně k nim proto správně nepřihlížel. Vyjádřil-li se přesto k otázce lichvy, učinil tak pouze jako obiter dictum. Nejde tedy o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Václav Duda

předseda senátu