33 Cdo 2819/2014 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2819/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2015 Spisová značka:33 Cdo 2819/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2819.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Advokacie Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 písm. b) předpisu č. 85/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 2. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.2.2016II.ÚS 443/16JUDr. Ludvík Davidzrušeno25.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2819/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. D. B., proti žalované České advokátní komoře se sídlem v Praze 1, Národní 16, identifikační číslo 660 00 777, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, o uložení povinnosti zapsat žadatele do seznamu advokátních koncipientů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 30 Co 379/2013-97, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Kryma, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j. 17 C 261/2011-60, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal, aby ho s účinností od 1. 1. 2009 zapsala do seznamu advokátních koncipientů; současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 30 Co 379/2013-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce doručil žalované dne 14. 12. 2007 a 6. 8. 2009 dvě žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů; uvedl v nich, že vystudoval magisterský obor právo na Jagellonské univerzitě v Krakově, fakultě právnické a administrativní, a současně předložil Osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Žalovaná jeho žádosti opakovaně odmítla a setrvala na stanovisku, že studium žalobce neodpovídá svým obsahem studiu na české právnické fakultě; vzala přitom na vědomí, že v pořadí druhou žádost podpořil zaměstnavatel žalobce Mgr. M. J. Odmítnutí žádosti žalovaná odůvodnila tím, že žalobce sice formálně splnil požadavek vysokoškolského studia práva v magisterském studijním programu, fakticky však studiem nabyl znalosti polského a nikoliv českého práva. Oznámila mu, že pokud by složil zkoušky z profilových předmětů v rámci (doplňujícího) studia českého práva, byla by jeho žádost znovu projednána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy shodně uzavřely, že žalobce nesplnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37 odst. 1 písm. b/ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to jak ve znění účinném do 31. 8. 2009, tak ve znění po novele provedené zákonem č. 219/2009 Sb., účinným od 1. 9. 2009, (dále jen „zákon o advokacii“). Soud prvního stupně se v prvé řadě zevrubně zabýval podřazením zjištěného skutkového stavu pod příslušné právní normy. Konstatoval, že zákon č. 8/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o uznávání odborné kvalifikace“), upravuje postup profesních komor při uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti vyžadované pro výkon regulované činnosti na území České republiky, pokud byla odborná kvalifikace získána nebo tato činnost byla vykonávána v jiném členském státě Evropské unie tehdy, pokud ustanovení zvláštního zákona neupravují problematiku uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti pro výkon regulované činnosti jinak (§ 1 odst. 1 a 3 zákona o uznávání odborné kvalifikace). Při rozhodování o uznání odborné kvalifikace se uznávací orgány řídí veřejným zájmem a zájmy fyzických a právnických osob, které by mohly být porušeny výkonem regulované činnosti osobami s nedostatečnou odbornou kvalifikací a které jsou chráněny zvláštními právními předpisy upravujícími za tímto účelem podmínky výkonu regulované činnosti; těmito chráněnými zájmy jsou zejména ochrana života a zdraví, ochrana majetku, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, ochrana národního kulturního pokladu, ochrana před závažným porušováním zvláštních právních předpisů nebo před jiným závažným následkem (§ 2 odst. 2 zákona o uznávání odborné kvalifikace). Na základě Směrnice 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 zůstává uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání v kompetenci národních států. Ze sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. ČR SK22/2009 ze dne 28. 5. 2009, kterým se vydává seznam regulovaných činností (povolání), vyplývalo, že pod kompetenci České advokátní komory spadalo uznávání kvalifikace pro „výkon advokacie“; z aktualizovaného seznamu č. SK26/2011 ze dne 31. 7. 2011 vyplývá, že pod kompetenci České advokátní komory spadá uznávání kvalifikace pro výkon povolání „advokát“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že výkon činnosti advokátního koncipienta není - na rozdíl od výkonu advokacie - regulovaným povoláním. Je-li cílem činnosti advokátního koncipienta dosáhnout po splnění praxe, složení předepsané zkoušky a slibu zápisu do seznamu advokátů, jinak řečeno je-li jejím cílem příprava na výkon advokacie, pak je na místě uzavřít, že rovněž výkon činnosti advokátního koncipienta je regulovaným povoláním. V opačném případě by měl k výkonu činnosti advokátního koncipienta přístup kdokoliv a teprve po splnění předepsaných podmínek by byl podroben přezkumu podle předpisů profesní komory, což by vedlo k absurdním případům, kdy by někteří uchazeči nebyli úspěšní. Dovodil, že jím zastávané stanovisko není v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudního dvora EU“), který přijal a odůvodnil názor, že komunitární právo sice kompetentním orgánům členských států zakazuje, aby odmítly zapsat do seznamu advokátních koncipientů držitele diplomu z právnické fakulty jiného členského státu pouze z důvodu, že se nejedná o diplom vydaný a uznaný za ekvivalentní univerzitou členského státu, v němž se žadatel uchází o zápis do seznamu advokátních koncipientů, avšak za oprávněné považuje, aby členský stát, resp. příslušná profesní komora provedla srovnávací přezkum, v rámci něhož zkoumá, zda znalosti a zkušenosti potvrzené cizím diplomem odpovídají znalostem a zkušenostem vyžadovaným jeho právním řádem. V případě negativního závěru je oprávněn požadovat, aby žadatel prokázal, že má znalosti a kvalifikace, které mu chybí (odkázal mimo jiné na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 11. 2003, C-313/01, ve věci Christine Morgenbesser proti Consiglio dell’Ordine degli avvocati di Genova). Uzavřel, že Jagellonská univerzita sice žalobci poskytla neoddiskutovatelně kvalitní vzdělání, to však svým obsahem neodpovídá obsahu studia českého práva na právnické fakultě v České republice. Zákon konkrétně nevymezil hranice mezi druhy vzdělání, na základě kterého žalovaná provede zápis do seznamu advokátních koncipientů a na základě kterého žadatele odmítne. Případný restriktivní výklad aplikované normy (§ 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii) je ospravedlnitelný vysokou mírou ochrany, kterou žalovaná jako profesní komora zaručuje všem žadatelům o právní pomoc (např. ochrana před závažným porušováním zvláštních právních předpisů nebo před jiným závažným následkem ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o uznávání odborné kvalifikace). Právní řády České republiky a Polska jsou přes svůj společný základ natolik odlišné, že studium polského práva nesplňuje podmínku žadatele pro zápis do seznamu advokátních koncipientů. Žalobci nic nebránilo ve složení rozdílových zkoušek na některé z právnických fakult v České republice. Uzavřel, že žalovaná žalobce svým postupem nediskriminovala; naopak přesvědčivě vysvětlila, že někteří bývalí studenti oboru právo na právnické a administrativní fakultě Jagellonské univerzity byli do seznamu advokátních koncipientů zapsáni na základě individuálních pochybení jejích zaměstnanců. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž některé podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že podmínkou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů jak před novelou ustanovení 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii, proveden