33 Cdo 2919/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2919/2022 citace  Právní věta:O spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu. Absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2919/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2919.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva spotřebitelská Dotčené předpisy:§ 2390 o. z. § 2 odst. 1 předpisu č. 257/2016 Sb. ve znění do 30.06.2017 § 3 odst. 1 předpisu č. 257/2016 Sb. ve znění do 30.06.2017 § 7 předpisu č. 257/2016 Sb. ve znění do 30.06.2017 § 5 odst. 2 o. z. směrnice 2008/48/ES směrnice 2014/17/EU Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:24. 6. 2023 Publikováno ve sbírce pod číslem:30 / 2024 Anotace:Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900 000 Kč s příslušenstvím. Vyšel z toho, že žalobce (zapůjčitel) a žalovaný (vydlužitel) uzavřeli dne 27. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce částky 900 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 5 % měsíčně. Částka 400 000 Kč byla poskytnuta přímo na účet soudního exekutora, zbylé částky byly sjednány jako provize za zprostředkování zápůjčky a byly poukázány na účty označených osob. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 26. 8. 2017 a smlouva obsahovala i ujednání o smluvní pokutě a byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a vyšel také z jeho skutkových zjištění. Neztotožnil se však s jeho závěrem, dle nějž smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce není osobou oprávněnou poskytovat spotřebitelský úvěr. Uplatněný nárok na vrácení zápůjčky přesto shledal důvodným. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu, kterému byla k zodpovězení předložena otázka, zda smlouva uzavřená mezi dvěma fyzickými osobami, kdy zapůjčitel nedisponuje oprávněním poskytovat spotřebitelský úvěr a je podnikatel a vydlužitel je spotřebitelem, podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2919/2022-258 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem Olomouc, Šantova 719/2, proti žalovanému R. Š., bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem Hodonín, Národní třída 300/24, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 257/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 38 Co 109/2021-232, takto:   Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 38 Co 109/2021-232, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Žalobce se žalobou domáhá vrácení zápůjčky. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 10. 9. 2020, č. j. 4 C 257/2019-133, kterým Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 900 000 Kč od 14. 1. 2020 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce (zapůjčitel) a žalovaný (vydlužitel) uzavřeli dne 27. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce částky 900 000 Kč. Podle smlouvy byla částka 400 000 Kč poskytnuta bezhotovostním převodem přímo na účet soudního exekutora, částky 150 000 Kč, 250 000 Kč a 100 000 Kč představující provize za sjednání a poskytnutí zápůjčky pak byly poukázány přímo na označené účty osob, které se na sjednání zápůjčky podílely (RITO money office s.r.o., VANSTOBIA COMPANY a.s. a T. B.). Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 26. 8. 2017, byl sjednán úrok ve výši 5 % měsíčně, smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě a byla zjištěna zástavním právem k nemovitostem. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, který smlouvu o zápůjčce posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce není osobou oprávněnou poskytovat spotřebitelský úvěr (§ 7 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Odmítl rovněž námitku žalovaného, že ujednání o úroku a o poskytnutí částky 900 000 Kč jsou vzhledem k okolnostem a způsobu sjednání smlouvy neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy, neboť zneužití tísně či nezkušenosti žalovaného z ničeho nevyplývá. Nepodstatným pro právní posouzení věci shledal to, zda byl žalovaný povinen platit provizi či odměnu za poskytnutí finančních prostředků, případně to, jak došlo ke vzniku původního dluhu žalovaného a k jeho nucenému vymáhání, což vedlo k uzavření smlouvy. Uplatněný nárok na vrácení zápůjčky shledal důvodným. II. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že: 1) Soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „zda je soud povinen posoudit rozpor právního jednání s dobrými mravy“.  2) V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda aplikace ZSÚ (zákona o spotřebitelském úvěru) jako celku a § 87 ZSÚ, dopadá na vztah ze smlouvy o zápůjčce mezi dvěma fyzickými osobami, kdy zapůjčitel nedisponuje oprávněním poskytovat spotřebitelský úvěr dle § 7 ZSÚ a je podnikatelem a vydlužitel spotřebitelem (jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem)“. 3) Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „dospěje-li odvolací soud k odlišnému právnímu názoru oproti soudu prvního stupně, zda má s tímto odlišným právním názorem (v souladu se zásadou předvídatelnosti postupu soudu a jeho rozhodnutí) účastníky seznámit (i kdyby jeho aplikace z hlediska skutkového stavu nevyžadovala doplňování nových skutečností a důkazů) a dát jim tak možnost se k takovému právnímu názoru vyjádřit“. 4) Soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce tzv. „opomenutých důkazů“, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, spočívá-li opomenutí v tom, že soud důkazy provede, ale nehodnotí je a jejich neprovedení neodůvodní. 5) A konečně se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „zda nastane koncentrace řízení dle § 118b OSŘ (občanského soudního řádu) při poskytnutí dodatečné lhůty účastníkovi řízení na označení a předložení označených důkazních prostředků, přičemž lhůta počne běžet od okamžiku, kdy účastníkovi řízení bude doručeno ze strany soudu doplnění skutkového tvrzení a označení důkazů podané protistranou a když soud reálně poskytnutou lhůtu neposkytne z důvodu doručení doplnění skutkového tvrzení a označení důkazů podané protistranou až na jednání soudu, přičemž na tomto jednání ve věci meritorně rozhodne, čímž dojde ke zvýhodnění jedné strany“. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzen