33 Cdo 3162/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3162/2024-246 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně BAROSTAV s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Havířově – Šumbarku, Jarošova 1229/29c, identifikační číslo osoby 25370472, zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, proti žalovanému Ing. Ctiradu Flisníkovi, se sídlem v Praze 8, Ronkova 1832/8, identifikační číslo osoby 44913290, s adresou pro doručování v XY, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, o 267 064 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 26/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2024, č. j. 15 Co 101/2024-208, t a k t o: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 14 C 26/2022-196, ustanovil žalovanému opatrovnici Mgr. Evu Budínovou, advokátku, neboť ten se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Vyšel z lékařských zpráv dokládaných žalovaným opakovaně v reakci na nařízená jednání v roce 2023 o jeho zdravotním stavu, který mu brání v účasti na nařízených jednáních soudu, o plánovaných rehabilitačních pobytech, i sdělení žalovaného z ledna 2024 o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu od února 2023 majícím dopad i na jeho schopnost sepisovat podání vůči soudu (vždy s následným zhoršením jeho potíží). Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 15 Co 101/2024-208, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dodal, že podle lékařských zpráv je pro výrazné zhoršení zdravotního stavu žalovaný léčen již od ledna 2021 a jeho stav trvající zhruba 3 roky je tak možno považovat za nikoli přechodný. Podle lékařské zprávy z 12. 10. 2023 není žalovaný schopen běžné pracovní činnosti ani se účastnit pracovních, soudních či jiných úředních jednání, a podle lékařské zprávy z 29. 12. 2023 došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu. Žalovaný nepředložil lékařskou zprávu, ze které by vyplýval opak. Není tedy schopen se zúčastnit jednání ani při zajištění vhodných podmínek ze strany soudu. Jiné opatření s ohledem na délku řízení nepovažoval soud za vhodné, žalovaný si sám zástupce nezvolil ani na výzvu soudu nesdělil vhodnou osobu, která by ho jako opatrovník zastupovala. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou blíže nespecifikuje) a z důvodu, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky, „jaká je míra uvážení soudu a z jakých podkladů má soud vycházet při posouzení charakteru zdravotního stavu účastníka řízení jako dlouhodobého či trvalého pro aplikaci § 29 odst. 3 o. s. ř.“ a zda „přísluší soudu a do jaké míry zjišťovat podmínky, za jakých by se účastník mohl jednání osobně účastnit, a to i přes zdravotní omezení či nepříznivý zdravotní stav“. Připouští, že soud má určitou míru uvážení, je však nutno, aby jeho úvahy měly oporu ve skutkových okolnostech případu. Ustanovením opatrovníka došlo k odejmutí jeho možnosti osobně jednat přímo před soudem. Žalovaný je svéprávný. Jeho fyzický stav se sice zhoršuje, avšak není dlouhodobého, resp. trvalého charakteru, když z lékařských zpráv vyplývají doby léčení v trvání měsíců či týdnů nebo se jedná o stav akutní, příp. zprávy popisují plánované nástupy na rehabilitace v trvání několika týdnů. Ke zhoršení stabilizovaného stavu žalovaného došlo v únoru 2022, kdy byl operován. V roce 2023 absolvoval opětovnou hospitalizaci v nemocnici a rehabilitačním ústavu z důvodu pádu ze schodů, což jeho zdravotní stav zhoršilo. Nejednalo se ale o zhoršení trvalé a neodvratné, které by mohlo vést k závěru o neschopnosti zúčastnit se soudního jednání. Závěry soudu o trvalém či významně omezujícím zdravotním stavu vyžadujícím ustanovení opatrovníka nemají oporu v žádných zjištěních soudu a postup soudu je neadekvátní ve vztahu k právu žalovaného vykonávat svá práva před soudem osobně. Soud tedy jeho zdravotní stav vyhodnotil nesprávně. Dále soudu vytýká, že nezjišťoval podmínky (např. technického či časového charakteru, jako jednání pouze v určitých hodinách s ohledem na medikaci apod.) pro vytvoření podmínek účasti žalovaného na jednání a nepřizpůsobil nařizování jednání faktickým či časovým podmínkám spojeným s léčbou žalovaného. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Má-li být tedy dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (neuvádí však, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již vyřešené se odvolací soud odchýlil), a (současně) v tom, že dovolacím soudem nebyly jím uvedené otázky dosud vyřešeny. Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovo