33 Cdo 327/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 327/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 11. 2024 Spisová značka:33 Cdo 327/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.327.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pasivní legitimace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 54 odst. 13 předpisu č. 165/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.01.2025I.ÚS 89/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost30. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 327/2024-257 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ZONAS a.s., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17 (identifikační číslo osoby 27826309), zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8/58, proti žalované EG.D, a. s. (dříve E.ON Distribuce, a.s.), se sídlem v Brně, Lidická 1873/36 (identifikační číslo osoby 28085400), zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERÚ, o zaplacení 223 358,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 69/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2023, č. j. 18 Co 197/2022-224, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 520 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Pavla Vincíka, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERÚ, rozhodnutím, jímž soud žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 223 358,40 Kč (s příslušenstvím) představující podporu ve formě výkupní ceny stanovené pro zdroje (elektrárny) uvedené do provozu v roce 2010, konkrétně výkupní cenu za elektřinu dodanou z FVE Mrlínek II v prosinci 2012. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 18 Co 197/2022-224, potvrdil rozsudek ze dne 31. 1. 2022, č.j. 31 C 69/2021-177, kterým Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č.j. 10645-30/2016-ERÚ, rozsudkem soudu, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 223 358,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 29. 4. 2015 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 28. 12. 2010, Energetický regulační úřad (ERÚ) vydal rozhodnutí č. j. 14553-8/2010-ERÚ, na jehož základě byla udělena licence č. 111018292 právní předchůdkyni žalobkyně (FVE 28 s.r.o., IČO 29197597) na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 29. 12. 2010. Dne 21. 1. 2011 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu, ve které se žalovaná jako povinně vykupující zavázala řádně zaplatit výkupní cenu v souladu s příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ. Právní předchůdkyně žalobkyně vystavila 3. 1. 2013 fakturu k úhradě ceny sjednané za elektřinu odebranou v období prosince 2012, splatnou dne 17. 1. 2013. Dopisem ze 7. 10. 2014 žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že s účinností od 1. 1. 2013 není povinným subjektem k vyplácení zákonné podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Právní předchůdkyně žalobkyně zanikla 1. 4. 2015 fúzí (sloučením) se žalobkyní. Žalovaná byla vyzvána k úhradě ceny elektřiny předžalobní výzvou ze dne 27. 4. 2015. Rozhodnutí o udělení licence z 28. 12. 2010 bylo v soudním řízení správním zrušeno rozsudkem z 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, který nabyl právní moci 18. 10. 2015; kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, zamítl a Ústavní soud stížnost proti němu usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, odmítl. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, byl Mgr. Filip Šlezar shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku spočívajícího mimo jiné v tom, že jako jednatel právní předchůdkyně žalobkyně (tj. FVE 28 s.r.o., IČO 29197597), jež byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny Mrlínek II, přestože věděl, že tato není v podstatných částech dokončena, dal 30. 11. 2010 pokyn označeným osobám, aby k žádosti o připojení fotovoltaické elektrárny do distribuční soustavy zajistily mimo jiné zprávu o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny Mrlínek II. Jiří Provazník byl stejným rozsudkem uznán vinným tím, že jako revizní technik, aniž by elektrárnu Mrlínek II předtím navštívil a vykonal revizi, dne 2. 12. 2010 úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P 93-1/01 údajně provedenou v období od 24. do 30. 11. 2010. Žalobkyně byla jediným společníkem FVE 28 s.r.o. v době, která předcházela vydání licence č. 111018292, a také v době fúze; v této době byly žalobkyně a FVE 28 s.r.o. propojeny i personálně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, Energetickým regulačním úřadem a Radou Energetického regulačního úřadu dospěl k závěru, že s ohledem na přechodné ustanovení § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „ZPoZE“), není žalovaná ve věci pasivně legitimována. Jelikož závazek společnosti E.ON k úhradě výkupní ceny elektřiny z fotovoltaické elektrárny žalobkyně vznikl před 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti ZPoZE, a podle § 54 odst. 13 tohoto zákona došlo k přechodu práv a povinností vůči výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů ze společnosti E.ON a.s. na operátora trhu, jímž je společnost OTE, a.s. Nabytím účinnosti ZPoZE se povinně vykupujícím subjektem od 1. 1. 2013 stala společnost OTE a.s. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014). Podmínkou přechodu práv a povinností týkající se výkupních cen bylo odmítnutí nebo částečné odmítnutí přiznání nároku na podporu výrobci (žalobkyni). Podle odvolacího soudu žalobkyně vyložila přechodné ustanovení § 54 odst. 13 ZPoZE způsobem, který je v rozporu s jeho jazykovým a teleologickým výkladem, neboť z něj nelze dovodit specifickou formu ani lhůtu pro odmítnutí nároku na výkupní cenu. Pokud zákon nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, bylo zcela na zúčastněné osobě jakožto jednajícím, aby tuto formu pro odmítnutí sám zvolil, přičemž nic nebránilo učinit právní jednání neformálně. Samotné neuhrazení vystavené faktury je tedy namístě vykládat jako odmítnutí nároku žalobkyně na zaplacení výkupní ceny energie tak, jak byla zakotvena v „Tarifu 2010“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, vyplývá, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, a proto je nutné slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ použité v § 54 odst. 13 ZPoZE chápat ve smyslu odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory. Z obsahu výše citovaných ustanovení je tak zřejmý úmysl zákonodárce odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnost (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory). Ve vztahu k žalobkyní namítanému opožděnému odmítnutí ze strany zúčastněné osoby odvolací soud uzavřel, že v projednávaném případě jde o nárok na cenu za elektřinu vyrobenou za prosinec 2012. K úhradě sjednané ceny vystavila žalobkyně 3. 1. 2013 fakturu č. FV/213001 na částku 223 358,40 Kč splatnou k 17. 1. 2013. Ustanovení § 54 odst. 13 ZPoZE však stanoví přechod práv a závazků ke dni účinnosti tohoto zákona, tedy již k 1. 1. 2013, což je zjevně datum, které předchází datu vystavení faktury č. FV/213001 i její splatnosti. Zúčastněná osoba tedy nemohla fakticky odmítnout plnění nároku na poskytnutí podpory za prosinec 2012 do 31. 12. 2012, neboť ke splnění povinnosti