33 Cdo 3303/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3303/2024-301 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyň a) GASCO s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Vodárenská 22, identifikační číslo osoby 15049035, b) EVT Stavby s. r. o., se sídlem ve Svitavách, V Zahrádkách 2155/3, identifikační číslo osoby 25260766, c) HYDRO & KOV s. r. o., se sídlem v Třeboni, Pražská 1333, identifikační číslo osoby 27720161, všech zastoupených JUDr. Kateřinou Mojžíšovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované MT Absol s. r. o., se sídlem v Praze, Pod Petřinami 58/16, identifikační číslo osoby 27397840, zastoupené Mgr. Jaroslavem Schwarzem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 394/17, o popření pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek ve výši 12 332 355,67 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 140/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 35 Co 117/2024-244, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 57 C 140/2022-204, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2024, č. j. 57 C 140/2022-256, určil, že pohledávka žalované vůči povinnému J. N. na zaplacení 12 332 355,67 Kč ze smlouvy o poskytnutí zápůjčky ze dne 31. 5. 2016 není dána (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV) a o vrácení nespotřebované zálohy a) a c) žalobkyním (výrok V). Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 35 Co 117/2024-244, odmítl odvolání žalované proti výroku V (výrok I), ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Smlouvou o zápůjčce uzavřenou 31. 5. 2016 mezi První vzájemnou pojišťovnou, družstvem (dále jen „předchůdkyně žalované“ nebo „zapůjčitelka“) a J. N. (dále jen „povinný“) se zapůjčitelka zavázala poskytnout vydlužiteli (povinnému) 7 700 000 Kč do 30. 6. 2016. Dnem poskytnutí zapůjčené částky se rozumí podle smlouvy den předání/připsání zapůjčené částky k rukám vydlužitele. Smlouva byla uzavřena poté, co v dubnu 2016 na základě smluv o zápůjčkách žalobkyně poskytly povinnému a České-Středodasijské smíšené obchodní komoře zápůjčku v celkové výši 8 000 000 Kč. Dne 13. 12. 2018 uzavřela předchůdkyně žalované a manželé N. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti (bytové jednotce) k zajištění pohledávky za povinným ve výši 7 700 000 Kč a téhož dne byla uzavřena dohoda o uznání dluhu, v níž povinný dluh ze smlouvy o zápůjčce z 31. 5. 2016 ve výši 7 700 000 Kč uznal a zavázal se jej vrátit do 31. 12. 2019. Dne 14. 2. 2019 předchůdkyně žalované převedla pohledávku smlouvou o zajišťovacím převodu práva na žalovanou s tím, že nebudou-li pohledávky splněny do 31. 12. 2021, stane se převod předmětu zajištění nepodmíněným a žalovaná se stane trvalým vlastníkem, a 15. 2. 2019 byl mezi předchůdkyní žalované a povinným uzavřen dodatek ke smlouvě o zápůjčce a dohodě o uznání dluhu týkající se výše úroku (nově byl sjednán ve výši 20 % ročně počínaje 1. 4. 2019). Soudním exekutorem Mgr. Petrem Pelikánem je vedeno exekuční řízení sp. zn. 211 EX 1964/19 pro vymožení peněžité pohledávky 5 000 000 Kč s příslušenstvím oprávněných žalobkyň a) a b) proti povinným 1) České-Středoasijské smíšené obchodní komoře a 2) J. N. na základě vykonatelného notářského zápisu sp. zn. N 138/16, Nz 159/2016. Žalovaná podáním z 13. 4. 2022 přihlásila do exekučního řízení svou pohledávku 7 700 000 Kč s příslušenstvím ze smluv o zápůjčce z 31. 5. 2016, o zřízení zástavního práva k nemovitosti z 13. 12. 2018 a o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze 14. 2. 2019. V rámci exekučního řízení byla nemovitost (byt č. XY) vydražena společností Aequalis s. r. o. za 12 415 007 Kč. Žalobkyně v protokolu z rozvrhového jednání konaného 20. 7. 2022 popřely přihlášenou pohledávku žalované co do pravosti, výše a pořadí. Usnesením exekutora z 20. 7. 2022, č. j. 211 EX 1964/19-141, bylo rozhodnuto o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty [ve 4. skupině v pořadí 4.1 pohledávky přihlášeného zástavního věřitele První vzájemná pojišťovna, družstvo, 4.2. pohledávky přihlášeného zástavního věřitele žalované, 4.3 pohledávky zástavního věřitele žalobkyně c), 4.4 pohledávky žalobkyň a) a b)]. Žalobkyně byly vyzvány, aby do 30 dnů od právní moci usnesení podaly odporovou žalobu, usnesení nabylo právní moci 7. 9. 2022. Žalovaná popřela v rámci exekučního řízení nárok své předchůdkyně co do pravosti a podala odporovou žalobu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 30. 11. 2022, č. j. 30 C 286/2022-18, bylo určeno, že pohledávka její předchůdkyně vůči povinnému na zaplacení 12 507 399 Kč ze smlouvy o zápůjčce z 31. 5. 2016 není dána. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Žalobkyně včas uplatněnou odporovou žalobou popřely pravost, výši a pořadí pohledávky žalované. Závazek předchůdkyně žalované směřoval k poskytnutí zápůjčky do 30. 6. 2016 a nelze učinit závěr, že by se jednalo o smlouvu rámcovou. Jelikož z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že částka 7 700 000 Kč nebyla předána, dospěl k závěru, že pohledávka byla fiktivní. Pokud pohledávka předchůdkyně žalované neexistovala, nemohla být uznána, zajištěna ani převedena. Jelikož žalobkyně úspěšně popřely pravost pohledávky žalované, nebylo potřebné zabývat se otázkou popření její výše a pořadí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, kterým napadla výroky II a III a navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Podle žalované spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, a to otázky „typu smlouvy“ jako smlouvy o zápůjčce („zda je smlouva skutečně smlouvou o zápůjčce“) a otázky rozhodného období pro poskytnutí finančních prostředků podle smlouvy („po jakou maximální dobu mohl dle smlouvy poskytnout věřitel čerpání dlužníkovi“). Dovozuje, že při jejich posouzení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Žalovaná nesouhlasí se závěrem, že smlouva je smlouvou o zápůjčce, tedy reálným kontraktem, když v čl. 1.2 smlouvy je vyjádřen závazek její předchůdkyně poskytnout finanční prostředky do 30. 6. 2016, přičemž smlouva byla uzavřena již 31. 5. 2016. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3968/2016, podle kterých obsahuje-li smlouva o (zá)půjčce závazek věřitele poskytnout finanční prostředky do určité doby, jedná se o smlouvu o smlouvě budoucí obsahující závazek v dohodnuté době poskytnout (zá)půjčku. Dovozuje, že smlouvu je tak zapotřebí posoudit jako smlouvu o budoucích smlouvách o zápůjčkách nebo jako smlouvu o úvěru. Poukazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, o výkladu právního jednání [určující je skutečná vůle (úmysl) jednajícího, kterou je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem] a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06 (o přednosti shodné vůle účastníků smlouvy před doslovným významem textu) a vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil „záměr stran v posuzovaném období“. Soudy podle ní nesprávně stanovily rozhodné období pro poskytnutí zápůjčky či zápůjček na dny 30. 5. 2016 až 30. 6. 2016. Žalovaná vyslovuje přesvědčení, že její předchůdkyně byla oprávněna (a současně povinna) poskytnout dohodnuté plnění i po uplynutí rozhodného období (kdy byla v prodlení). V řízení přitom doložila výpisy z účtu své předchůdkyně za roky 2016 až 2018 („které odvolací soud zcela ignoruje“), z nichž jednoznačně vyplývá, že na bankovní účet její předchůdkyně byly v průběhu let 2016 až 2017 připisovány platby s popisem „zápůjčka dle zmluvy“ a následně byly z účtu vybírány finanční prostředky v hotovosti, o kterých povinný vypověděl, že se jednalo o čerpání půjčky podle smlouvy. Soud tak dospěl k chybnému závěru, že její předchůdkyně nemohla disponovat dostatečnými prostředky, aby mohla zápůjčky poskytnout. Vytýká odvolacímu soudu též protiústavní libovůli, pokud nezdůvodnil, proč se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku, která je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a kterou spatřuje i v hodnocení svědecké výpovědi povinného jako nedůvěryhodné a v prokázání skutečností o absenci finančních prostředků své předchůdkyně z výpovědí svědků H. a K., kteří fakticky nic nevěděli. Zde poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, a ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3309/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k