33 Cdo 340/2015 — Nejvyšší soud

33 Cdo 340/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2016 Spisová značka:33 Cdo 340/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.340.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva Výpověď smlouvy Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 96/1993Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 340/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. M. D., proti žalované Raiffeisen stavební spořitelna a. s. se sídlem Praha 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo: 492 41 257, o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 559/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, č. j. 97 Co 418/2014-30, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 7 C 559/2013-17, zamítl žalobu „s návrhem na určení, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011 je neplatná, s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se do skončení platnosti smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011 veškerých úkonů směřujících k předčasnému ukončení či změně smlouvy, aby bylo uloženo žalované, aby nadále vedla žalobci spořící účet o stavebním spoření č. 8086970011 v souladu s uzavřenou smlouvou o stavebním spoření č. 8086970011 a Všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření, platnými v době uzavření smlouvy a po naspoření cílové částky informovat žalobce o jejím přidělení, a to včetně věrnostní prémie ve výši 3 % úroku z vkladu a 1 % úhradu za uzavření smlouvy ve výši 5.000,- Kč“, a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů dovodil, že účastníci v souladu se zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále též „zákon č. 96/1993“), uzavřeli smlouvu o stavebním spoření, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále též „VOP“). Protože nejen klient, ale i žalovaná je účastníkem smlouvy o stavebním spoření (dále též „smlouva“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná smlouvu vypověděla v souladu s článkem X. odst. 1 VOP, podle něhož může účastník smlouvu kdykoliv vypovědět, je-li zaplacena úhrada za uzavření smlouvy. Bance přísluší právo smlouvu vypovědět rovněž podle § 715 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Za irelevantní považoval, že žalobce žádným způsobem smlouvu neporušil. Protože žalovaná využila svého práva v souladu s úpravou vyplývající ze zákona i ze smlouvy, je její výpověď ze dne 4. 12. 2013 platným právním úkonem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 97 Co 418/2014-30, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření změnil tak, že se určuje, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 8086970011, kterou dala žalovaná žalobci dne 4. 12. 2013, je neplatná (výrok I.), v další zamítavé části jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Poté, co s odkazem na § 80 písm. c/ o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, zopakoval dokazování listinnými důkazy a po jejich zhodnocení vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalovaná dne 18. 9. 2001 uzavřela se žalobcem smlouvu o stavebním spoření s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč a s tarifem NADSTANDARD zahrnující poskytnutí tzv. věrnostní prémie (tj. dodatečného úrokového zvýhodnění, zřekne-li se klient úvěru ze stavebního spoření, na který mu vznikne nárok, v případě trvání smlouvy alespoň pět let a minimálního zůstatku na účtu 20.000 Kč). Žalobce se zavázal zaplatit jednorázovou úhradu za uzavření smlouvy ve výši 8.000 Kč a platit minimální měsíční vklad ve výši 1.500 Kč. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky schválené Ministerstvem financí České republiky dne 15. 8. 1996 pod jednacím číslem 322/51745/1996, podle jejichž článku X. odst. 1 účastník po zaplacení úhrady za uzavření smlouvy může smlouvu kdykoli vypovědět. Podle článku XIV. odst. 5 VOP může stavební spořitelna smlouvu vypovědět v případě, byla-li účastníku v souvislosti s jeho žádostí o úvěr ze stavebního spoření přidělena cílová částka a účastník nedodržel lhůtu k předložení dokumentace pro posouzení úvěru (byl-li mu v mezidobí vyplacen zůstatek na účtu). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce své závazky ze smlouvy neporušil a že cílovou částku nedospořil. Žalovaná přípisem ze dne 4. 12. 2013 vypověděla smlouvu s odkazem na § 715 odst. 2 obch. zák. z důvodu proměny ekonomické situace v posledních letech, která s sebou přinesla razantní pokles úrokových sazeb, s tím, že konec tříměsíční výpovědní doby připadne na 31. 3. 2014. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastníky uzavřená smlouva o stavebním spoření je zvláštním smluvním typem upraveným zákonem č. 96/1993 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (viz čl. II zákona č. 423/2003 Sb.). Chybí-li v tomto speciálním zákoně zvláštní úprava určité otázky, použije se obecná úprava obsažená v zákonu č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále též „obč. zák.“), na nějž zákon č. 96/1993 Sb. odkazuje (viz poznámka pod čarou u § 5 odst. 1). Subsidiární použití obchodního zákoníku považoval za pojmově vyloučené, neboť vztah mezi zákonem č. 96/1993 Sb. a obchodním zákoníkem není vztahem předpisu zvláštního k předpisu obecnému, jako je tomu u občanského zákoníku, a analogické použití právní úpravy smlouvy o vkladovém účtu podle § 716 obch. zák. za neakceptovatelné. Co se týče výpovědi smlouvy o stavebním spoření, je třeba vyjít ze zákona č. 96/1993 Sb., VOP a občanského zákoníku. Protože zákon č. 96/1993 Sb. výpověď smlouvy neupravuje, VOP umožňují stavební spořitelně smlouvu vypovědět podle článku XIV. odst. 5 za podmínek tam uvedených, které však zde nenastaly, přičemž důvod, pro který žalovaná smlouvu vypověděla, nebyl ve smlouvě sjednán, zvažoval odvolací soud aplikaci § 582 obč. zák. Dospěl k závěru, že ani uvedené ustanovení nebylo možné v posuzovaném případě použít, neboť smlouva nebyla uzavřena na dobu neurčitou, nýbrž na dobu určitou. Ta sice nebyla vymezena přesným časovým úsekem, ale její konec je ohraničen naplněním účelu, pro který byla uzavřena, a tím je dosažení cílové částky 500.000 Kč. Jelikož žalobce dosud cílovou částku nenaspořil, neuplynula ani doba vymezená jejím dosažením. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spařuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na dovolacím soudem dosud neřešené právní otázce, konkrétně na posouzení (ne)platnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření stavební spořitelnou. Zpochybňuje (mimo jiné) správnost závěru, že použití obchodního zákoníku na vztahy ze smlouvy o stavebním spoření je pojmově vyloučeno. Svůj právní názor, že smlouva o stavebním spoření podléhá regulaci dané analogií ustanovení obchodního zákoníku o vkladovém účtu a že jí svědčí oprávnění vypovědět smlouvu podle § 719b obch. zák. ve spojení s § 715 odst. 2 obch zák., prosazuje argumentací, že toto právo jí přísluší přímo ze zákona a že je nebylo nutné smluvně upravit s ohledem na kogentní povahu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Na podporu svého názoru uvádí, že jedním z podstatných závazků ze smlouvy o stavebním spoření je závazek stavební spořitelny vést účet stavebního spoření a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a závazek majitele účtu vložit na tento účet prostředky a přenechat jejich využití bance; tím smlouva o stavebním spoření naplňuje definiční znaky smlouvy o vkladovém účtu podle § 716 obch. zák. V těchto souvislostech odkazuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 285/2009 Sb., jímž byla provedena novela zákona č. 96/1993 Sb., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1429/2005, a Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 9 Cmo 408/99, z nichž cituje. Pro případ, že dovolací soud se neztotožní s jejím názorem, má za to, že měla právo smlouvu vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. Oponuje totiž závěru odvolacího soudu, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou; je přesvědčena, že smlouva neobsahuje žádný údaj, jenž by vymezil dobu, kterou by byla její účinnost omezena. Opačný závěr by vedl