33 Cdo 3608/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3608/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2019 Spisová značka:33 Cdo 3608/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3608.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva spotřebitelská Zánik závazku Odstupné Dotčené předpisy:§ 2 písm. a,d,o) předpisu č. 127/2005Sb. § 273 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 262 odst. 4 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 51a obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 63 odst. 1 písm. g,p) předpisu č. 127/2005Sb. ve znění do 07.08.2013 předpisu č. 214/2013Sb. § 63 odst. 1 písm. p) předpisu č. 127/2005Sb. ve znění od 08.08.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3608/2018-114 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1 (identifikační číslo 649 49 681), zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, proti žalovanému V. L., bytem ve XY, o žalobě proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 137/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2017, č. j. 13 C 137/2016-64, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Hradci Králové vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 13 C 137/2016-64, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahradit rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, č. j. ČTU-58 342/2015-603, kterým předseda rady Českého telekomunikačního úřadu zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 4. 8. 2015, č. j. ČTU-10 414/2015-636/V.-Koj, jímž Český telekomunikační úřad, odbor pro východočeskou oblast, vyhověl námitce žalovaného proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací u účastnické stanice 604 295 579, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu není finanční plnění vyúčtované žalovanému smluvní pokutou, neboť nezajišťovalo splnění žádné povinnosti spotřebitele; „ukončení smlouvy před uplynutím doby jejího trvání … není porušením smluvní povinnosti,“ nýbrž „právním aktem, kdy se jeden z účastníků rozhodne i při vědomí nutnosti vypořádání smluvních závazků ukončit vztah, a to i předčasně.“ Částka 1.537 Kč představuje vypořádání závazků ze smlouvy ukončené před uplynutím sjednané doby jejího trvání. Protože žádná ze smluv neobsahovala konkrétní ujednání o povinnosti žalovaného platit úhradu v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla uzavřena (finanční vypořádání), a jelikož pouhý odkaz na všeobecné obchodní podmínky stran výše tohoto plnění v případě, je-li účastníkem smlouvy spotřebitel, nestačí, nemá žalobkyně na peněžitou částku právo. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost shledává v dosud neřešené otázce hmotného práva, a to možnosti sjednat úhradu za předčasné ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací ve všeobecných obchodních podmínkách při zohlednění povinností podnikatele založených zákonem č. 214/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Podle žalobkyně do 7. 8. 2013 nebyla smlouva na dobu určitou před uplynutím sjednané doby spotřebitelem vypověditelná, takže nebylo nutné upravovat ve smluvních podmínkách výši úhrady za její předčasné ukončení. S účinností od 8. 8. 2013 zákon č. 214/2013 Sb. limitoval výši úhrady v případech předčasného ukončení smluvního vztahu sjednaného na dobu určitou a v přechodném ustanovení nařídil, aby podnikatelé účastnické smlouvy uvedli do souladu se zákonem, což žalobkyně splnila tím, že změnila všeobecné podmínky, v nichž také přiznala žalovanému právo vypovědět smlouvu na dobu určitou za stejných podmínek jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Úhrada v případě ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, skutečně není smluvní pokutou, nýbrž zákonodárcem jednostranně stanovenou cenou za poskytované veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Ujednání všeobecných podmínek o maximální výši úhrady za předčasné ukončení smlouvy, které není překvapivé, nepřiměřené, nejasné či nesrozumitelné, je – argumentuje žalobkyně – neoddělitelně spojeno s právem spotřebitele smlouvu předčasně ukončit; jde tak o ujednání ve prospěch uživatele. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Podle § 237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (možnost jednostranně změnit všeobecné obchodní podmínky „z důvodu změny platné legislativy“ a povaha finančního plnění - úhrady za předčasné ukončení smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti) a které žalobkyně spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikovala (§ 237, § 241a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), je dovolání přípustné. Smlouva o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti je soukromoprávní smlouvou upravující majetkové vztahy smluvních stran, tj. v projednávané věci spotřebitele a podnikatele, který poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací (srov. § 2 písm. a/, d/, o/ zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů /zákon o elektronických komunikacích/, ve znění pozdějších předpisů). To, že je upravena citovaným zákonem, který v oblasti elektronických komunikací reguluje trh, čímž do právního poměru smluvních stran vsazuje prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského, příp. obchodního zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních (obchodních) vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů, korigovaných a doplňovaných ustanoveními na ochranu spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele jako „slabší“ smluvní strany je třeba aplikovat bez ohledu na to, jakému právnímu režimu dotčený právní vztah podléhá (§ 262 odst. 4, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, § 51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Podle § 273 obch. zák. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (odst. 1/). Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před