33 Cdo 3739/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3739/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 3. 2022 Spisová značka:33 Cdo 3739/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3739.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o smlouvě budoucí Vyklizení nemovitosti Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 50a odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb. § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb. § 578 předpisu č. 40/1964 Sb. § 1040 předpisu č. 89/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1733/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3739/2021-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vídeňská 676/7, proti žalovanému Y. Y., bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 450/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 27 Co 319/2019-145, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.356 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Filipa Opatřila, advokáta. O d ů v o d n ě n í: 1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2019, č. j. 3 C 450/2018-45, zamítl „žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal vyklizení nemovitostí v katastrálním území XY, obci XY, které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY a XY“, a rozhodl o nákladech řízení. 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 27 Co 319/2019-145, rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ tak, že žalovaný je povinen vyklidit a žalobci předat vyklizené nemovitosti, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY, a pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 3. Pokud jde o právo žalovaného předmětné nemovitosti užívat, odvolací soud ho posoudil jako časově omezené dobou, po kterou se lze domoci (žalobou na nahrazení prohlášení vůle podle § 50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ze znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť je s ní pevně spjato. Protože žalovaný takovou žalobu nepodal a jeho právo ji podat je promlčeno (žalobce promlčení namítl), uplynutím doby současně zaniklo i užívací právo žalovaného podle § 578 obč. zák.; žalovaný užívá předmětné nemovitosti neoprávněně a požadavek žalobce na jejich vyklizení je důvodný (§ 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění; dále jen „o. z.“). Výkon práva žalobce na vyklizení nemovitostí neshledal v rozporu s dobrými mravy. 4. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný předložil hmotně právní otázku „zda právo užívání nemovitostí sjednané ve smlouvě je časově omezeno dobou, po kterou se lze alespoň domoci (žalobou na nahrazení projevu vůle dle § 50a odst. 2 obč. zák.) práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, respektive, zda uplynutím výše uvedené doby současně zanikne i užívací právo k nemovitostem podle § 578 obč. zák., a v důsledku toho jsou tak tyto nemovitosti užívány ve smyslu § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně“. Podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplynutím doby pro podání žaloby na nahrazení prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu (ve smyslu § 50a odst. 2 obč. zák.) došlo k zániku užívacího práva žalovaného k nemovitostem podle § 578 obč. zák. 5. Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a dovolání považuje - z důvodů, které ve vyjádření podrobně rozvádí, a v nichž akcentuje správnost výkladu smlouvy odvolacím soudem - za zjevně bezdůvodné. 6. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení dovolatelem formulované otázky hmotného práva, kterou dovolací soud dosud neřešil (§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. 8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 11. 12. 2013 uzavřeli žalobce, M. H. a žalovaný smlouvu obsahující komplex ujednání, z níž stěžejní je smlouva o budoucí kupní smlouvě směřující k uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, podle které M. H. a žalobce jako budoucí prodávající převedou zde označené nemovitosti (dále jen „předmětné nemovitosti“) žalovanému jako budoucímu kupujícímu za sjednanou kupní cenu 5.000.000 Kč. Článek I. smlouvy obsahuje prohlášení budoucích prodávajících, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, články II. a III. odkazují na úvěrovou smlouvu, kterou budoucí prodávající uzavřeli s Raiffeisenbank, a.s., a na dohodu budoucích prodávajících z 2. 7. 2013, podle níž zaplacená kupní cena bude náležet M. H. Článek IV. stanoví povinnost žalovaného platit splátky hypotečního úvěru, které mají být následně započteny na kupní cenu nemovitostí, a současně opravňuje žalovaného k bezplatnému užívání nemovitostí, s čímž budoucí prodávající souhlasili. V článku V. se doslovně uvádí, že „smluvní strany … se po zralé úvaze dohodly, že kdykoliv do 3 let od skončení fixace hypotéky uvedené v čl. II této smlouvy uzavřou budoucí prodávající a budoucí kupující kupní smlouvu, a to na základě písemné výzvy budoucího kupujícího“; uvedený článek obsahuje text zamýšlené kupní smlouvy, v níž je jako kupující označen žalovaný a jako prodávající žalobce a M. H., předmětem je prodej předmětných nemovitostí za kupní cenu 5.000.000 Kč a výslovně se zde také uvádí, že kupní cena již byla placena ve formě splátek před podpisem kupní smlouvy. Konec platnosti úrokové sazby sjednané v úvěrové smlouvě (tzv. „fixace hypotéky“) nastal 9. 10. 2016. V písemnosti z 16. 2. 2017 vyzval žalovaný žalobce a M. H. k uzavření kupní smlouvy, resp. k podpisu jím předloženého návrhu kupní smlouvy, v níž je uvedena kupní cena ve výši 3.020.000 Kč; nižší kupní cenu než byla sjednána ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě žalovaný zdůvodnil tím, že původní kupní cena byla stanovena s ohledem na celkový souhrn splátek hypotéky, ke dni fixace hypotéky však činila výše dluhu z úvěrové smlouvy již jen 3.002.345 Kč, přičemž on již zaplatil dohromady 2.046.372 Kč, z toho 626.168 Kč na splátkách hypotéky, 150.000 Kč jako odstupné M. H. a platil i za opravy domu, zpracování smlouvy o smlouvě budoucí a návrhu kupní smlouvy, za elektřinu, vodné, pojištění, daň z nemovitosti, dluh M. H., sankci za neplnění podmínek smlouvy o smlouvě budoucí a sankci bance za splacení hypotečního úvěru mimo fixaci. Zatímco M. H. žalovaným předložený návrh kupní smlouvy akceptovala a podepsala, žalobce to odmítl s tím, že snížení kupní ceny považuje za nedůvodné, a v písemnosti z 31. 3. 2017 žalovaného vyzval k vyklizení nemovitostí nebo předložení kupní smlouvy podle podmínek smlouvy o smlouvě budoucí. Dne 18. 7. 2018 převedla M. H. svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech žalobci, který je tak podle výpisu z katastru ze dne 7. 11. 2018 jejich výlučným vlastníkem. Dopisem z 2. 10. 2019 vyzval žalovaný žalobce opětovně k uzavření kupní smlouvy s odkazem na článek V. smlouvy o smlouvě budoucí; k dopisu nepřipojil návrh kupní smlouvy, pouze v něm uvedl, že z dohodnuté kupní ceny je třeba odečíst částku 150.000 Kč zaplacenou M. H. jako zálohu na kupní