33 Cdo 598/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 598/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2022 Spisová značka:33 Cdo 598/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.598.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozhodčí řízení Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 598/2022-242 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. J., bytem XY, zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 25/6, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 34/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 58 Co 395/2020-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 38 C 34/2018-112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 20. 1. 2016 rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem pod č. j. 102 Rozh 9054/2015-7 a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení, jejichž výše a lhůta splatnosti budou uvedeny v samostatném usnesení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 58 Co 395/2020-174, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu konstatoval, že ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), jsou ustanoveními procesními, v důsledku čehož je třeba vycházet z obecné zásady procesního práva, že nové procesní právo, resp. jeho změny, působí ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to pro řízení zahájená a neskončená před jeho účinností. Účinky procesních úkonů soudu i účastníků, které s nimi dřívější úprava spojovala, přitom zůstávají zachovány. Uvedená procesní zásada platí, pokud přechodná ustanovení nových procesních předpisů nestanoví něco jiného. Zákon č. 258/2016 Sb., kterým byl ZRŘ s účinností od 1. 12. 2016 novelizován, neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by upravovalo postup soudu při projednání a rozhodování žalob o zrušení rozhodčích nálezů zahájených po 1. 12. 2016. Je třeba vycházet z obecné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, podle které změny procesního práva zásadně působí ode dne účinnosti nového zákona. Soud prvního stupně tedy na posuzovaný případ správně aplikoval ZRŘ ve znění účinném od 1. 12. 2016, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 258/2016 Sb. Promítnuto do nyní projednávané věci, jestliže žalobce uplatnil v soudním řízení zahájeném po 1. 12. 2016 důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), e) a g), které však v té době (tj. v době od 1. 12. 2016) účinný zákon neumožňoval uplatnit, nebylo třeba zabývat se důvody tvrzenými žalobcem, neboť se nejednalo o důvody uvedené v § 31 písm. a), d) a f), u nichž bylo možno požadovat zrušení rozhodčího nálezu i po uplynutí lhůty stanovené v § 32 odst. 1 postupem dle § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1. 12. 2016. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost dovolání žalobce usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, zda soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve věci vyplývající ze spotřebitelského úvěru musí zamítnout žalobu podanou z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy a z důvodu, že rozhodce rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, když v ustanovení § 31 ZRŘ, ve znění účinném od 1. 12. 2016, tyto důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeny nejsou. Prosazuje, že odvolací soud pochybil, jestliže nehodnotil hmotněprávní námitky žalobce proti rozhodčímu nálezu a odkázal jej na řízení exekuční, v rámci nějž mohou být tyto námitky zkoumány jako důvody pro zastavení exekuce, čímž mu odepřel možnost přezkumu rozhodčího nálezu v řízení o jeho zrušení. Uzavírá, že není možné zamítnout žalobu na zrušení rozhodčího nálezu opírající se o neplatnost rozhodčí smlouvy či rozpor s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele a je nutné, aby soud žalobcem uplatněné důvody posoudil, i když zákonodárce tyto důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v mezidobí přijetím nového zákona zrušil. Dovolání není přípustné. Z obsahu spisu se podává, že rozhodčí nález ze dne 20. 1. 2016, jehož zrušení se žalobce domáhá, mu byl doručen 20. 1. 2016 a nabyl právní moci dne 2. 2. 2016. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 11. 5. 2017, č. j. 38 EXE 1164/2016-82, v exekuční věci oprávněné (nyní žalované) proti povinnému (nyní žalobci) přerušil exekuci vedenou k vymožení povinnosti uložené žalobci ve prospěch žalované na základě uvedeného rozhodčího nálezu a povinnému uložil do třiceti dnů od právní moci usnesení podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Žalobce nevyužil možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu a uplatnit důvody podle § 31 a § 32 ZRŘ, ve znění do 30. 11. 2016, jichž se nyní dovolává. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že rubem práv na ochranu spotřebitelů je povinnost střežit svá práva. Obdobnou věc řešil Nejvyšší soud v usneseních ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2767/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 243/2021, z nichž vyplývají následující závěry. Nejvyšší soud v bodu XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998 – a tento názor zopakoval i v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod č. 21/2005 – zdůraznil, že „z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány“ (zásada vyjádřená výslovně ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v § 355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v části dvanácté, hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též namístě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srov. dál