33 Cdo 688/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 688/2025-108 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LDD reality a. s., se sídlem v Příbrami, Borová 580, identifikační číslo 06441131, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, o 88 695 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 16/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 21 Co 201/2024-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 16. 1. 2024 se žalobkyně (jako objednatelka) po žalovaném (jako zhotoviteli) domáhala zaplacení částky 88 695 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s tvrzením, že uzavřeli dne 20. 9. 2018 smlouvu o dílo na projekt „Hotel VIVIER Dobříš“. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným – nedokončením díla – jí vzniklo právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty (čl. IX. bod 1. smlouvy o dílo) za období od 17. 1. 2021 do 16. 1. 2024 ve výši 88 695 Kč. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 C 16/2024-58, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 695 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně provedeným dokazováním zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 20. 9. 2018 smlouvu o dílo (dále též „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“ či „sporná smlouva“), jejímž předmětem bylo vypracování projektové dokumentace a poskytování inženýrských služeb pro projekt „Hotel VIVIER Dobříš“. Cena díla byla stanovena částkou 162 000 Kč bez DPH a termín dokončení do 1. 12. 2018. Žalovaný měl také zajistit veškerou dokumentaci a povolení nezbytná k tomu, aby projekt mohl být uskutečněn, zejména kolaudován a odevzdán k užívání. Žalovaný předal projektovou dokumentaci dne 10. 12. 2018 R. P., který zastupoval žalobkyni ve stavebním řízení. Žalobkyně zaplatila žalovanému první část ceny 100 000 Kč. Podáním ze dne 21. 12. 2023 vyzval zástupce žalobkyně zástupce žalovaného, aby žalovaný zaplatil smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti zajistit vydání (pravomocného) povolení na předmětný záměr; za dobu od 2. 12. 2018 do 20. 12. 2023 smluvní pokuta představovala částku 149 445 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci řízení uzavřeli platnou smlouvu o dílo v rozsahu vytvoření projektové dokumentace pro změnu stavby před dokončením, jejíž předmět plnění byl dostatečným a určitým způsobem specifikován. Dohodli si cenu díla, jakož i lhůtu pro jeho dokončení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení [§ 101 odst. l písm. a) o. s. ř.], ačkoli byla k doplnění relevantních skutečností soudem opakovaně vyzývána. Předmět díla – vyjma vytvoření projektové dokumentace – je v článku II. odst. 2 smlouvy vyjádřen neurčitými, nejasnými a obecnými výrazy, a tudíž nelze bez dalšího jednoznačně dovodit, že předmětem smluvního ujednání bylo i zastupování žalobce ve správním řízení a zajištění či obstarání vydání pravomocného stavebního povolení. Žalobkyně v tomto směru nedoplnila relevantní tvrzení, a tak nevymezila skutkový děj potřebný pro právní kvalifikaci provedenou soudem. I pokud by předmětem smluvních povinností žalovaného bylo zastupování žalobkyně ve správním řízení (a obstarání pravomocného povolení), pak tím, že žalobkyně k této činností zmocnila R. P., by došlo ke změně smlouvy spočívající v omezení rozsahu díla pouze na projektovou dokumentaci, kterou prokazatelně žalovaný řádně vyhotovil a žalobkyni předal. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 21 Co 201/2024-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že vymezení části předmětu díla v článku II. odst. 2 smlouvy je natolik nejasné, neurčité a nesrozumitelné, že z něj nelze dovozovat žádné povinnosti, které by žalovanému vůči žalobkyni vznikly, a že předmětem díla bylo pouze zpracování projektové dokumentace pro změnu stavby před dokončením díla podle článku II. odst. 1 smlouvy, kterou žalovaný zhotovil a předal zplnomocněnému zástupci žalobkyně R. P. Svůj závazek ze smlouvy tedy beze zbytku splnil dne 10. 12. 2018, nebyl proto v období od 17. 1. 2021 do 16. 1. 2024 s jeho plněním v prodlení, a žalobkyni tak nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně vytýkající soudu prvního stupně, že nevyslechl svědka R. P. a neprovedl důkaz blíže neoznačeným spisem stavebního úřadu XY. Odvolací soud akcentoval, že v důsledku zásady projednací se soud může zásadně zabývat jen skutečnostmi, které byly tvrzeny účastníky řízení. Aby účastník mohl určitou skutečnost prokazovat, musí její existenci nejprve tvrdit. Zákon proto ukládá účastníku řízení povinnost tvrdit všechny právně významné skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy; aby mohl účastník řízení splnit svou povinnost důkazní, musí nejprve dostát své povinnosti tvrzení. Postup, kdy účastník místo toho, aby prvotně přednesl právně významné skutečnosti, rovnou navrhne důkazy a očekává, že si z nich soud sám zjistí skutečnosti, které účastník vůbec netvrdil, ač k tomu byl povinen, je nezákonný. Proto postupoval soud prvního stupně správně, zamítl-li návrhy žalobkyně na provedení důkazů výslechem svědka P. a blíže neoznačeným spisem stavebního úřadu XY, neboť žalobkyně netvrdila žádné právně významné skutečnosti, které hodlala těmito navrženými důkazy prokázat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, ze dne 23. 6. 2020, sp.zn. 33 Cdo 99/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, a ze dne 23. 3. 2022, sp. zn.23 Cdo 1001/2021, a to při řešení otázky určitosti vymezení předmětu díla a případných následků jeho neurčitého vymezení (odchýlení se od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1720/2016, ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010, a rozsudku ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011). Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vymezení předmětu díla (mimo vypracování projektové dokumentace pro změnu stavby před dokončením podle čl. I. odst. 1 smlouvy) uvedené v čl. II. odst. 2 smlouvy je natolik nejasné, neurčité a nesrozumitelné, že z něj nelze vyvozovat žádná práva a povinnosti, které by žalovanému vůči žalobkyni vznikly. Projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jednání po obsahové s