33 Cdo 817/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 817/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:33 Cdo 817/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.817.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1904/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 817/2021-310 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. B., bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému A. J., bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Jesenici, Mečíková 409, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 228/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 10 Co 353/2017-257, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.086 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Daniela Tetzeliho, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu doplacení sjednané kupní ceny za nemovitosti v obci XY. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 10 C 228/2016-59, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.000.000 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení a na nákladech řízení 183.000 Kč k rukám jejího zástupce, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 10 Co 353/2017-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni se jejich náhrada nepřiznává; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že 8. 9. 2009 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jíž žalobkyně prodala žalovanému specifikované nemovitosti v katastrálním území XY, obci XY, za kupní cenu 6.000.000 Kč splatnou ve čtyřech splátkách. Poslední splátku ve výši 2.000.000 Kč žalovaný nezaplatil s tím, že v článku IV. odst. 2 kupní smlouvy je sjednána negativní rozvazovací podmínka, která byla naplněna. V článku IV. odst. 2 kupní smlouvy se uvádí, že „Prodávající a kupující se dohodli, že prodávající zajistí do 30. 11. 2009 zrušení chráněného ložiskového území č. 18660000 nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech. V případě, že nebude tato podmínka smlouvy dodržena, nebude kupující povinen uhradit třetí splátku kupní ceny ve výši 2.000.000 Kč.“ Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že závazek fyzické osoby zajistit zrušení chráněné ložiskové území je nesplnitelný. Chráněné ložiskové území totiž zruší ministerstvo životního prostředí po projednání s orgánem kraje v přenesené působnosti České republiky rozhodnutím vydaným v součinnosti s ministerstvem průmyslu a obchodu, obvodním báňským úřadem a po dohodě s orgánem územního plánování a stavebním úřadem, přičemž řízení o zrušení se zahájí na návrh organizace nebo z podnětu orgánu státní správy; účastníkem řízení je pouze navrhovatel (§ 17 odst. 1, 2, 3 věta první, 7 horního zákona). Horní zákon není nástrojem vlastníků či uživatelů zákonem dotčených pozemků, nýbrž nástrojem ochrany a využívání nerostného bohatství. Podmínka zajistit zrušení chráněného ložiskového území, na jejíž splnění byla vázána povinnost žalovaného uhradit třetí splátku kupní ceny, je tedy nemožná, a k jako takové se k ní nepřihlíží. O dovolání žalovaného rozhodl Nejvyšší soud nejprve rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 33 Cdo 118/2019-169, tak, že dovolání zamítl. Přisvědčil odvolacímu soudu, že svůj smluvní závazek „zajistit zrušení chráněného ložiskového území“ nemohla žalobkyně objektivně splnit, resp. uzavřel, že podmínka zajistit zrušení chráněného ložiskového území, na jejíž splnění byla vázána povinnost žalovaného doplatit kupní cenu, je nemožná, a proto se k ní nepřihlíží. Nálezem ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, Ústavní soud rozsudky odvolacího soudu a dovolacího soudu zrušil s odůvodněním, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele (žalovaného) na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásada pacta sunt servanda, vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Akcentoval, že vedle obecnými soudy uvažovaného výkladu pojmu „zajistit“ jako výrazu pravomoci příslušného správního orgánu lze v daném kontextu shledat i význam odlišný, tedy „obstarat“ či „opatřit.“ Dotčené ujednání by při tomto výkladu znamenalo, že je na žalobkyni, aby zrušení chráněného ložiskového území obstarala, tedy opatřila odpovídající rozhodnutí, jinak žalovaný nebude mít povinnost uhradit poslední splátku kupní ceny. Při takovém výkladu (tj. při správné interpretaci právního úkonu) nebyl důvod upřít předmětné podmínce právní účinky; objektivně totiž nebylo vyloučeno, aby správní orgán zrušil chráněné ložiskové území do 30. 11. 2009, jak to předmětná podmínka vyžadovala. Podmínka se tedy vztahovala pouze ke dvěma nejistým skutečnostem, z nichž pouze jednu – podniknutí kroků k tomu, aby ze strany veřejných orgánů došlo ke zrušení chráněného ložiskového území – mohla (a podle smluvního ujednání měla) žalobkyně ovlivnit. Druhá skutečnost – zda opravdu vyjdou veřejné orgány aktivně jednající žalobkyni vstříc – závisí na okolnosti náhodné, avšak žádné zákonné ustanovení nebrání tomu sjednat si i takovou podmínku, která se týká skutečnosti, u níž nelze ovlivnit, zda nastane. Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 10 Co 353/2017- 257, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Vázán právním názorem Ústavního soudu uzavřel, že sjednané negativní rozvazovací podmínce obsažené v článku IV. odstavci druhém kupní smlouvy nelze upřít právní účinky; je splnitelná, nelze k ní přistupovat jako k podmínce nemožné a z toho důvodu k ní nepřihlížet. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „jde o rozhodnutí, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde i o věc, která dosud byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nadto jde i o věc, která má být po právní stránce posouzena jinak.“ Má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, a ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3714/2018, jestliže v rozporu s nimi posoudil účastníky sjednanou podmínku jako objektivně možnou a přiznal jí právní účinky. Trvá na svém opačném právním názoru a kritizuje závěry Ústavního soudu; vytýká mu, že nevzal v úvahu, že od počátku nemožné plnění bylo vázáno časově a že k podání jakéhokoliv podnětu v tomto směru je třeba souhlasu vlastníka pozemku, kterým již však nebyla. Upozorňuje, že všechny soudy sice správně dovodily, že její závazek je plně závislý na rozhodnutí orgánů veřejné moci, a že jde o „veřejnoprávní smlouvu vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu“; odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 81/2015. Ve světle uvedeného dovozuje, že ochrana autonomie vůle je výrazně omezena veřejnoprávní povahou ujednání o sporné rozvazovací podmínce, pročež na něj závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3379/19 nedopadají. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se vyjádřil ke každému argumentu uvedenému v dovolání a zhodnotil je jako chybné. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl v intencích nálezu Ústavního soudu, jímž byly rozsudky odvolacího soudu a dovolacího soudu zrušeny. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování