33 ICdo 67/2023 – Nejvyšší soud

KSHK 15 INS 19217/2019 15 ICm 980/2020 33 ICdo 67/2023-186 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo osoby 291 58 958), zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 ICm 980/2020 (jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019), o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019), se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 15 ICm 980/2020-116 (KSHK 15 INS 19217/2019), určil, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem M. P., která byla v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 19217/2019 uplatněna pod poř. č. P7 v částce 584 955 Kč, je v plné výši po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 5. 2016 smlouvu, podle níž žalobkyně poskytla žalovanému půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na projektové práce a inženýrské činnosti podle „Smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 197/16, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 197/16, a smlouvy příkazní č. 197/16“ (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě o dílo“), kterou žalovaný 15. 2. 2016 uzavřel se společností Ekonomické stavby s.r.o. (dále také jen „ES“). Smluvní strany se dohodly, že zapůjčenou částku žalobkyně poukáže do 30 dnů od podpisu smlouvy o zápůjčce přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti Ekonomické stavby s.r.o. Zápůjčka byla sjednána se splatností do 1. 8. 2016. Zápůjčka byla zajištěna blankosměnkou s doložkami „bez protestu“ a „nikoli na řad věřitele“ bez vyplněné směnečné sumy a data splatnosti. Pro případ, že by zápůjčka nebyla věřiteli včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z jistiny až do úplného splacení. Protože žalovaný žalobkyni zápůjčku včas nevrátil, vyplnila blankosměnku na částku 577 550 Kč splatnou 15. 7. 2019. Dne 9. 9. 2019 bylo k návrhu dlužníka M. P., spojenému s návrhem na povolení oddlužení, zahájeno insolvenční řízení (účinky zahájení nastaly dne 10. 9. 2019) a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2019 č. j. 15 INS 19217/2019-A-6, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a povoleno jeho oddlužení. Usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 15 INS 19217/2019-B-14, však insolvenční soud oddlužení neschválil a rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Žalobkyně pod č. P7 přihlásila pohledávku ve výši 577 550 Kč s uvedením důvodu „zajišťovací směnka vlastní ze dne 30. 5. 2016 vystavená dlužníkem dle smlouvy o půjčce č. 1971601 ze dne 30. 5. 2016“. Insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jana Vodrážková (původní žalovaná) popřela tuto pohledávku co do pravosti s odůvodněním, že směnka byla v rozporu s dobrými mravy vystavena k zajištění spotřebitelského úvěru, směnečné vyplňovací prohlášení k blankosměnce je proto neplatné, došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky, směnka má nepřípustnou kauzu a kauzální pohledávka je promlčena; nadto nebyl předložen originál směnky. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce byla sjednána platně. Platnou shledal i zajišťovací blankosměnku vyplněnou v souladu s dohodou o vyplňovacím právu. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozvedl, že smlouva o zápůjčce nepodléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť zápůjčka byla sjednána jako bezúplatná; smluvní pokuta je zajišťovacím sankčním nástrojem, nikoliv zvláštní formou úroku. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že žalobkyně jednala ve shodě se společností Ekonomické stavby s.r.o. „ve zlé víře, s cílem zneužít nepříznivé finanční situace zájemců o stavbu rodinného domu, aby se hojila na smluvní sankci účelově kumulované dlouhodobou nečinností žalobkyně“. Podle provedeného dokazování totiž měl dlužník (a jeho tehdejší partnerka) v každé fázi kontraktace dostatek času, aby mohli své kroky zvážit, přičemž texty jednotlivých smluv jsou zcela srozumitelné, ať již jde o obsah závazků, nebo o identifikaci smluvních stran. Doplnil, že jakkoliv dlužník (a jeho tehdejší partnerka) byli nepochybně ve vztahu se žalobkyní i k společnosti Ekonomické stavby s.r.o. v postavení spotřebitelů, spotřebitelská ochrana nemůže být bezbřehá. Na to, zda požádá o zápůjčku a na vyhodnocení schopnosti ji včas vrátit, měl dlužník dostatek času a další čas uplynul od podání žádosti do doby podpisu smlouvy o zápůjčce (a vystavení směnky). I poté pak dlužník stále jevil vážný zájem stavební záměr realizovat, jinak by nepodepsal smlouvu o dílo. K námitce žalovaného stran výše smluvní pokuty soud prvního stupně odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které konečná výše sumy nárokované z titulu smluvní pokuty není důvodem pro závěr o nepřiměřenosti, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Usnesením ze dne 21. 1. 2022 (které nabylo právní moci 9. 2. 2022) zrušil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení podle § 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon) - dále jen „IZ“; tímto rozhodnutím podle § 309 odst. 4 IZ insolvenční řízení dlužníka skončilo a v souladu s § 159 odst. 1, 4 a 5 IZ se účastníkem řízení místo insolvenční správkyně stal dlužník. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 15 ICm 980/2020, 102 VSPH 653/2021-149 (KSHK 15 INS 19217/2019), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Nepřisvědčil námitkám žalovaného, že přihlášené pohledávky jsou nemravné, založené na podvodu žalobkyně a společnosti Ekonomické stavby s.r.o. s cílem umělého vytvoření pohledávky z titulu údajné zápůjčky bez adekvátního protiplnění. Nebylo zjištěno, že by žalovaný jako dlužník (a jeho partnerka) nebyli s to rozlišit mezi žalobkyní a společností Ekonomické stavby s. r. o. a nelze hovořit o lsti žalobkyně v situaci, kdy iniciativa k založení právních vztahů vzešla od dlužníka bez časové tísně, přičemž k úspěšné realizaci záměru nedošlo výhradně proto, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků. Popěrné důvody vystavěné na námitkách nemravnosti a podvodu žalovaný ve skutkové rovině dalšími konkrétními tvrzeními nepodpořil a opodstatnit je nemohou pouhé odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v odlišné věcné a procesní situaci. Odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, označil za nepřiléhavé a skutkově odlišnou shledal i věc posuzovanou v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že soudy vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, která byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sen. zn. I. ÚS 2337/21, a dovolatel proto požaduje již dříve vyřešenou otázku, „zda lze na smlouvy používané žalobkyní, v nichž žalobkyně účelově (a nepravdivě) uvádí, že se jedná o bezúročné poskytnutí peněžních prostředků, aplikovat pravidla stanovená legislativou upravující poskytování spotřebitelských úvěrů“, nyní posoudit jinak. Je přesvědčen, že závěry dovozené v citovaném nálezu Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, která je skutkově obdobná. S odkazem na citovaný nález a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2839/2020, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3418/2021, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, dovolatel prosazuje, že se „ze strany žalobkyně jedná o nepoctivé jednání spočívající v obcházení zákona a že se tedy ve věci uplatní beze zbytku zákon o spotřebitelském úvěru…“; jednání žalobkyně má za rozporné s ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Odvolacímu soudu vytýká, že ujednání o smluvní pokutě v celkovém kontextu smluvního vztahu nesprávně vyhodnotil jako platné, a má za to, že při po