33 Odo 489/2004 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 489/2004-149 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A., a. s. , zastoupené JUDr. J. K., advokátem , proti žalované České republice – Ú. p., o uložení povinnosti k bezúplatnému převodu majetku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 163/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost převést na žalobkyni bezúplatně blíže specifikované pozemky v katastrálních územích V. a H. K. (dále jen „pozemky“, resp. „předmětné pozemky“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně opírala uplatněný nárok o tvrzení, že jí k předmětným pozemkům svědčí právo trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku. Na pozemcích se nachází budova kongresového, výstavního a společenského centra, kterou vlastní a provozuje žalobkyně. Jelikož tuto činnost vykonává ve veřejném zájmu, jsou dány podmínky pro bezúplatný převod pozemků do jejího vlastnictví podle § 59 odst. 1 a 2 a § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Takovýto převod však žalovaná odmítá. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedená ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. nelze vykládat tak, že by bylo možno vlastníka soudně donutit k bezúplatnému převodu vlastnického práva, neboť odejmutí tohoto práva (vyvlastnění) je podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod možné jen za náhradu. Kromě toho samotný fakt, že žalobkyně provozuje mimo jiné i veřejně prospěšnou činnost, nezakládá ještě veřejný zájem na bezúplatném převodu majetku. Žalobkyně je podnikatelským subjektem, a proto může mít jen soukromý zájem na bezúplatném převodu z důvodu snížení jejích výdajů. Tento zájem pak nepřevyšuje veřejný zájem daňových poplatníků na účelném a hospodárném využití majetku státu. Není tudíž splněna ani podmínka veřejného zájmu na požadovaném bezúplatném převodu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Názor, že vlastník nemůže být soudní mocí nucen k bezúplatnému převodu majetku, sice nepovažoval za správný, ale ztotožnil se se závěrem, že na takovémto převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně není veřejný zájem. Zákon č. 219/2000 Sb. pojem veřejného zájmu nikterak nedefinuje; z pohledu teorie pak jde o takový zájem, který je obecný a jehož nositeli jsou blíže neurčené, ale aspoň rámcově determinované okruhy osob či společenství osob jako tzv. veřejnost. Jestliže podle výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se žalobkyně je kromě organizace a služeb v oblasti kulturní a vzdělávací činnosti předmětem jejího podnikání řada dalších činností komerčního charakteru (které jsou v odůvodnění detailně vyjmenovány), je zřejmé, že budova nacházející se na předmětných pozemcích je ryze komerčním zařízením. Navíc žalobkyně i společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem. Za této situace nelze její činnost charakterizovat jako obecně prospěšnou, tedy ve veřejném zájmu, ale naopak jako činnost v soukromém zájmu provozovatele budovy. Proto na bezúplatném převodu předmětných pozemků na žalobkyni není veřejný zájem. Je-li tomu tak, soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, aniž se zabýval splněním druhé podmínky, tedy zda žalobkyni svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmi jsou především otázky související s výkladem pojmu „veřejný zájem“, použitého v zákoně č. 219/2000 Sb., ve vztahu k subjektům, které jsou podnikateli, ale současně provozují kulturní, vzdělávací a osvětovou činnost, a dále otázka, zda lze vůbec podle § 59 uvedeného zákona bezúplatně převést majetek státu na podnikatelský subjekt. V dovolání pak žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že budova nacházející se na sporných pozemcích byla projektována a postavena jako dům kultury, tedy jako stavba ve veřejném zájmu, a že na její výstavbě se významnou měrou podílel i stát. Není tedy správný závěr o jejím ryze komerčním charakteru, jemuž ostatně odporuje samo stavební uspořádání objektu limitující podstatně provozování podnikatelské činnosti. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem, že společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem, a namítla, že v takovém případě by uvedené činnosti prováděla za účelem dosažení zisku. Tak tomu ovšem není, což plyne z předložených listinných důkazů, k nimž však soudy obou stupňů nepřihlédly. Žalobkyně však především zpochybnila správnost výkladu pojmu „převod ve veřejném zájmu“, jak jej přijal odvolací soud. Podle ní je zjednodušený názor, že provozuje-li žalobkyně v budově ještě další podnikatelskou činnost s komerčním zaměřením, jde o činnost sledující soukromý zájem. Je obtížné stanovit hranici mezi veřejným a soukromým zájmem, neboť i činnost vedená v soukromém zájmu může být obecně prospěšná a platí to i naopak. Existenci veřejného zájmu nelze omezit na otázku, zda subjekt provozující určitou činnost je či není podnikatelem, a k jeho prokázání použít výpis z obchodního rejstříku. Jedním z hlavních hledisek v tomto směru je to, jak uvedenou činnost vnímá veřejnost, co jí tato činnost přináší a (v daném případě) jaký dopad na „blaho“ veřejnosti by mělo, kdyby žalobkyně byla povinna platit nájemné za pozemky. Na takovouto situaci by musela reagovat zvýšením cen nebo dokonce ukončením činnosti a nic takového by veřejnosti nebylo ku prospěchu. Dalším hlediskem pro posouzení veřejného zájmu na bezúplatném převodu je význam kulturní, vzdělávací a osvětové činnosti, kterou žalobkyně provozuje. Dovolatelka tvrdí, že je jedinečným subjektem, který tuto činnost zajišťuje v rámci celého regionu, a že její činnost je pro region nenahraditelná. Pokud by ji nemohla provozovat v plném rozsahu, bylo by nezbytné zajišťovat tyto společensky potřebné funkce jinak, např. výstavbou nového společenského a kulturního centra, což by však znamenalo vynaložení nemalých prostředků, které momentálně nelze v regionu zajistit. Není-li pojem veřejného zájmu v zákoně č. 219/2000 Sb. ani v jiném právním předpisu definován, je při jeho interpretaci nutno vycházet ze smyslu a účelu zákonné úpravy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Tomu ovšem odporuje odmítnutí možnosti bezúplatného převodu majetku na podnikatelský subjekt a priori, tedy bez uvážení všech relevantních okolností. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud by zákonodárce chtěl omezit možnost bezúplatného převodu na nepodnikatelské subjekty, bylo by to v hypotéze právní normy výslovně uvedeno. Jestliže tak neučinil a vázal možnost převodu na existenci veřejného zájmu, nikoli na charakter nabývajícího subjektu, je třeba každý případ posuzovat individuálně z hlediska dopadu na veřejnost. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Doplňujícím podáním z 27. 5. 2004 pak žalobkyně poukázala na Nález Ústavního soudu ČR č. 278/2004 Sb. s tím, že ve světle jeho závěrů přestává být otázka veřejného zájmu relevantní. Jestliže se žalobkyně měla stát vlastníkem pozemků podle § 879c občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 229/2001 Sb. a nestala se jím jen v důsledku protiústavního zrušení uvedeného ustanovení, je podle jejího názoru povinností žalované převést na ni pozemky, aniž by muselo být prokazováno splnění podmínky veřejného zájmu. Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila přípustnost dovolání žalobkyně s tím, že otázka, zda lze spatřovat veřejný zájem na bezúplatném převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně, není otázkou po právní stránce zásadního významu. Podle jejího názoru z § 65 odst. 1 písm. h) zákona č. 219/2000 Sb. plyne, že určení obsahu termínu „bezúplatný převod ve veřejném zájmu“ spadá do kompetence Ministerstva financí ČR a to, co lze považovat za veřejný zájem, naznačuje důvodová zpráva k uvedenému zákonu. Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k převážně podnikatelskému charakteru činnos