33 Odo 489/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 489/2004 citace  Název judikátu:*Veřejný zájem. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 6. 2005 Spisová značka:33 Odo 489/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.489.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 22 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 489/2004-149 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A., a. s. , zastoupené JUDr. J. K., advokátem , proti žalované České republice – Ú. p., o uložení povinnosti k bezúplatnému převodu majetku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 163/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost převést na žalobkyni bezúplatně blíže specifikované pozemky v katastrálních územích V. a H. K. (dále jen „pozemky“, resp. „předmětné pozemky“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně opírala uplatněný nárok o tvrzení, že jí k předmětným pozemkům svědčí právo trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku. Na pozemcích se nachází budova kongresového, výstavního a společenského centra, kterou vlastní a provozuje žalobkyně. Jelikož tuto činnost vykonává ve veřejném zájmu, jsou dány podmínky pro bezúplatný převod pozemků do jejího vlastnictví podle § 59 odst. 1 a 2 a § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Takovýto převod však žalovaná odmítá. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedená ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. nelze vykládat tak, že by bylo možno vlastníka soudně donutit k bezúplatnému převodu vlastnického práva, neboť odejmutí tohoto práva (vyvlastnění) je podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod možné jen za náhradu. Kromě toho samotný fakt, že žalobkyně provozuje mimo jiné i veřejně prospěšnou činnost, nezakládá ještě veřejný zájem na bezúplatném převodu majetku. Žalobkyně je podnikatelským subjektem, a proto může mít jen soukromý zájem na bezúplatném převodu z důvodu snížení jejích výdajů. Tento zájem pak nepřevyšuje veřejný zájem daňových poplatníků na účelném a hospodárném využití majetku státu. Není tudíž splněna ani podmínka veřejného zájmu na požadovaném bezúplatném převodu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Názor, že vlastník nemůže být soudní mocí nucen k bezúplatnému převodu majetku, sice nepovažoval za správný, ale ztotožnil se se závěrem, že na takovémto převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně není veřejný zájem. Zákon č. 219/2000 Sb. pojem veřejného zájmu nikterak nedefinuje; z pohledu teorie pak jde o takový zájem, který je obecný a jehož nositeli jsou blíže neurčené, ale aspoň rámcově determinované okruhy osob či společenství osob jako tzv. veřejnost. Jestliže podle výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se žalobkyně je kromě organizace a služeb v oblasti kulturní a vzdělávací činnosti předmětem jejího podnikání řada dalších činností komerčního charakteru (které jsou v odůvodnění detailně vyjmenovány), je zřejmé, že budova nacházející se na předmětných pozemcích je ryze komerčním zařízením. Navíc žalobkyně i společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem. Za této situace nelze její činnost charakterizovat jako obecně prospěšnou, tedy ve veřejném zájmu, ale naopak jako činnost v soukromém zájmu provozovatele budovy. Proto na bezúplatném převodu předmětných pozemků na žalobkyni není veřejný zájem. Je-li tomu tak, soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, aniž se zabýval splněním druhé podmínky, tedy zda žalobkyni svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmi jsou především otázky související s výkladem pojmu „veřejný zájem“, použitého v zákoně č. 219/2000 Sb., ve vztahu k subjektům, které jsou podnikateli, ale současně provozují kulturní, vzdělávací a osvětovou činnost, a dále otázka, zda lze vůbec podle § 59 uvedeného zákona bezúplatně převést majetek státu na podnikatelský subjekt. V dovolání pak žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že budova nacházející se na sporných pozemcích byla projektována a postavena jako dům kultury, tedy jako stavba ve veřejném zájmu, a že na její výstavbě se významnou měrou podílel i stát. Není tedy správný závěr o jejím ryze komerčním charakteru, jemuž ostatně odporuje samo stavební uspořádání objektu limitující podstatně provozování podnikatelské činnosti. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem, že společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem, a namítla, že v takovém případě by uvedené činnosti prováděla za účelem dosažení zisku. Tak tomu ovšem není, což plyne z předložených listinných důkazů, k nimž však soudy obou stupňů nepřihlédly. Žalobkyně však především zpochybnila správnost výkladu pojmu „převod ve veřejném zájmu“, jak jej přijal odvolací soud. Podle ní je zjednodušený názor, že provozuje-li žalobkyně v budově ještě další podnikatelskou činnost s komerčním zaměřením, jde o činnost sledující soukromý zájem. Je obtížné stanovit hranici mezi veřejným a soukromým zájmem, neboť i činnost vedená v soukromém zájmu může být obecně prospěšná a platí to i naopak. Existenci veřejného zájmu nelze omezit na otázku, zda subjekt provozující určitou činnost je či není podnikatelem, a k jeho prokázání použít výpis z obchodního rejstříku. Jedním z hlavních hledisek v tomto směru je to, jak uvedenou činnost vnímá veřejnost, co jí tato činnost přináší a (v daném případě) jaký dopad na „blaho“ veřejnosti by mělo, kdyby žalobkyně byla povinna platit nájemné za pozemky. Na takovouto situaci by musela reagovat zvýšením cen nebo dokonce ukončením činnosti a nic takového by veřejnosti nebylo ku prospěchu. Dalším hlediskem pro posouzení veřejného zájmu na bezúplatném převodu je význam kulturní, vzdělávací a osvětové činnosti, kterou žalobkyně provozuje. Dovolatelka tvrdí, že je jedinečným subjektem, který tuto činnost zajišťuje v rámci celého regionu, a že její činnost je pro region nenahraditelná. Pokud by ji nemohla provozovat v plném rozsahu, bylo by nezbytné zajišťovat tyto společensky potřebné funkce jinak, např. výstavbou nového společenského a kulturního centra, což by však znamenalo vynaložení nemalých prostředků, které momentálně nelze v regionu zajistit. Není-li pojem veřejného zájmu v zákoně č. 219/2000 Sb. ani v jiném právním předpisu definován, je při jeho interpretaci nutno vycházet ze smyslu a účelu zákonné úpravy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Tomu ovšem odporuje odmítnutí možnosti bezúplatného převodu majetku na podnikatelský subjekt a priori, tedy bez uvážení všech relevantních okolností. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud by zákonodárce chtěl omezit možnost bezúplatného převodu na nepodnikatelské subjekty, bylo by to v hypotéze právní normy výslovně uvedeno. Jestliže tak neučinil a vázal možnost převodu na existenci veřejného zájmu, nikoli na charakter nabývajícího subjektu, je třeba každý případ posuzovat individuálně z hlediska dopadu na veřejnost. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Doplňujícím podáním z 27. 5. 2004 pak žalobkyně poukázala na Nález Ústavního soudu ČR č. 278/2004 Sb. s tím, že ve světle jeho závěrů přestává být otázka veřejného zájmu relevantní. Jestliže se žalobkyně měla stát vlastníkem pozemků podle § 879c občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 229/2001 Sb. a nestala se jím jen v důsledku protiústavního zrušení uvedeného ustanovení, je podle jejího názoru