33 Odo 501/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 501/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2005 Spisová značka:33 Odo 501/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.501.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 501/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství České republiky, proti žalované H. m. O., a. s., o zaplacení částek 26,013.000,- Kč a 1,300.650,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 55/99, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, se ve výroku I. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2003, č. j. 23 C 55/99-197, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč, ve výrocích II. a IV. o nákladech řízení a ve výroku III. o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 23 C 55/99-197, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 26,013.000, - Kč a „půjčovné ve výši 1,300.650 Kč“, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a o nákladech vynaložených státem. Vyšel ze zjištění, že dohodami o poskytnutí půjčky z fondu soustavy ze dne 25. července 1990 se Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR zavázalo poskytnout M. „H.“, státnímu podniku (dále jen „státní podnik“) dvě bezúročné návratné půjčky na blíže specifikované účely, jednu ve výši 16,733.000,- Kčs a druhou ve výši 9,280.000,- Kčs. Splatnost půjček byla sjednána do 31. 12. 1992 a státní podnik se současně zavázal „uhradit půjčovné ve výši 5% ze zapůjčené částky“. Půjčky dosud nebyly splaceny. Soud prvního stupně dovodil, že účastnice jako právní nástupkyně subjektů, které dohody uzavřely, jsou v řízení věcně legitimovány. Vztah mezi nimi posuzoval podle § 341 občanského zákoníku ve znění před 1. 4. 1991 (správně před 1. 1. 1992) s tím, že dohody byly uzavřeny za účinnosti hospodářského zákoníku, který smlouvu o půjčce jako závazek mezi organizacemi neupravoval. Žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku a soud prvního stupně shledal tuto námitku důvodnou, neboť podle jeho názoru je promlčecí doba tříletá (§ 101 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“) a ta marně uplynula dnem 1. ledna 1996. Tvrzení žalobkyně, že jde o závazek, který byl ve smyslu § 558 ObčZ písemně uznán co do důvodu a výše, soud prvního stupně nepřisvědčil, přičemž vyslovil názor, že dopis žalované žalobkyni z 22. 8. 1995 podepsaný tehdejším generálním ředitelem žalované RNDr. Ing. J. V. náležitosti písemného uznání dluhu nesplňuje. Navíc uzavřel, že k právnímu úkonu, jímž by za akciovou společnost uznal dluh, nebyl generální ředitel oprávněn na základě vnitřních předpisů, pracovní smlouvy či jiných zmocnění a ani nešlo o úkon obvyklý v jeho pracovním zařazení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že žaloba ohledně další částky 20,494.487,- Kč a ohledně částky 1,300.650,- Kč se zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi (výroky II. a IV.) a o soudním poplatku (výrok III.). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s výjimkou právního posouzení dopisu žalované z 22. 8. 1995. Ten podle jeho názoru náležitosti uznání závazku podle § 558 občanského zákoníku splňuje, jelikož obsahuje jak právní důvod dluhu a výši, v jaké je uznáván (ta je dána součtem v něm uvedených částek 5,518,513,- Kč), tak příslib zaplacení. Jednání, jímž generální ředitel RNDr. Ing. V. za žalovanou uznal existující závazek, pak lze kvalifikovat jako jednání obvyklé. Proto je promlčecí doba, pokud jde o uvedenou částku, podle § 110 občanského zákoníku desetiletá a ohledně ní nebyla námitka promlčení uplatněna důvodně. Proti tomuto rozsudku podaly dovolání obě účastnice. Žalobkyně napadla tu část výroku o věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částek 20,494.487,- Kč a 1,300.650,- Kč, a dále výroky II. a IV. o nákladech řízení a přípustnost svého dovolání dovozovala z toho, že jde o rozhodnutí měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a též z poučení, které je obsaženo v napadeném rozsudku. Namítla, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že obsah dopisu žalované z 22. 8. 1995 prokazuje uznání dluhu a příslib zaplacení jen ohledně částky 5,518.513,- Kč. V tomto dopisu je totiž zjevná početní a písařská chyba a je zřejmé, že se dopis měl týkat celé poskytnuté částky ve výši 26,013.000,- Kč. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen. Dovolání žalované pak směřovalo proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč, a proti výrokům o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o soudním poplatku. I žalovaná poukázala – pokud jde o přípustnost dovolání – na § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Procesní vadu spatřovala především v tom, že odvolací soud přehlédl, že věc nespadá do pravomoci soudu a že žalobkyně jako organizační složka státu není aktivně legitimována k vymáhání poskytnutých částek soudní cestou ani v případě, že by závazek k jejich vrácení přešel na žalovanou. Podle jejího názoru vztahy mezi státem a státními podniky, jimž byly poskytovány prostředky ze státního rozpočtu, se řídily normami veřejného práva o státním rozpočtu a o správě dotací ze státního rozpočtu, nikoli soukromoprávní úpravou občanského zákoníku. Ze státního rozpočtu se neposkytují „půjčky“, nýbrž návratné či nenávratné „dotace“, přičemž ty návratné jsou pro rozlišení nazývány též „návratná finanční výpomoc“. Státnímu podniku byly poskytnuty dvě návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, o nichž rozhodlo na základě zákonů č. 129/1989 Sb. a č. 163/1989 Sb. tehdejší Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR dne 17. 8. 1990 podle dohod o jejich poskytnutí z 25. 7. 1990. Správa těchto dotací včetně jejich vymáhání byla do 31. 12. 1990 svěřena příslušné finanční správě (zákon č. 33/1970 Sb.) a s tím související oprávnění přešla s účinností od 1. 1. 1991 na příslušný finanční úřad (zákon č. 531/1990 Sb.). Správa a vymáhání dotací přísluší finančnímu úřadu i v současné době a ministerstvo není v tomto směru legitimováno přesto, že o poskytnutí dotací rozhodlo. Na nevrácené dotace je v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. nutno nahlížet jako na daňový nedoplatek a ten nelze vymáhat v občanském soudním řízení žalobou podle části třetí občanského soudního řádu. Bylo tedy v rozporu s § 7 OSŘ rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, a tím byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu žalovaná dále vytkla odvolacímu soudu, že ohledně obsahu dopisu z 22. 8. 1995 a otázky, zda RNDr. Ing. V. byl oprávněn učinit za žalovanou uznávací prohlášení, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by opakoval podstatné důkazy, o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně. Rovněž skutečnost, že odvolací soud vůbec nevysvětlil, proč považuje svědeckou výpověď Ing. V. za nevěrohodnou, je podle žalované vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Pokud jde o skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, žalovaná namítla, že závěr, že jednání RNDr. Ing. V. spočívající v uznání závazku žalované bylo s ohledem na jeho funkční zařazení jako jejího generálního ředitele jednáním obvyklým, nemá oporu v provedeném dokazování, stejně jako závěr, že listina z 22. 8. 1995 je podle