33 Odo 766/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 766/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2007 Spisová značka:33 Odo 766/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.766.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 766/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně S., a. s. zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 49.835,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 247/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 29 Co 785/2003-77, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 29 Co 785/2003-77, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 247/2001-57, kterým byla žaloba o zaplacení částky 49.835,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 247/2001-57, ve výroku, jímž byla žaloba o zaplacení částky 49.835,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Původní žalobkyně – V. a k. Ř. s. r. o. - se domáhala vůči M. M., a M. M., zaplacení částky 66.457,- Kč s příslušenstvím (tj. 0,05 % denním úrokem z prodlení z částky 1.960,- Kč od 31. 3. 2000 do zaplacení a z částky 64.497,- Kč od 10. 9. 2000 do zaplacení). Požadavek odůvodnila tím, že na základě smlouvy č. 37/95 o dodávce vody z veřejného vodovodu a o odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací ze dne 3. 8. 1995, dodávala vodu a odváděla odpadní vody v odběrním místě (penzion M.) v období od srpna 1999 do března 2000. Tyto služby vyúčtovala částkou 116.457,- Kč, na niž započetla platbu společnosti L. s. r. o. ve výši 50.000,- Kč. Rozdíl žalovaní (tj. provozovatel penzionu a vlastník nemovitosti) dosud nezaplatili. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2003, č. j. 4 C 247/2001-57, uložil M. M. (dále jen „žalovaný“) povinnost zaplatit žalobkyni 16.622,- Kč s 0,05 % denním úrokem z prodlení od 21. 2. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl vůči němu žalobu na zaplacení dalších 49.835,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok II.) a zcela zamítl žalobu vůči M. M. (výrok III.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu v ulici Č. v Ř. (penzion M.) a od žalobkyně na základě smlouvy ze dne 3. 8. 1995, kterou za něj uzavřel syn M. M., odebíral vodu z veřejného vodovodu a odváděl odpadní vody. Dne 1. 8. 1999 předmětný dům pronajal firmě L. spol. s r. o., která dne 1. 10. 1999 uzavřela s žalobkyní smlouvu o dodávce vody z veřejného vodovodu (a odvádění odpadních vod) do téže nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že za období prvních devíti měsíců roku 1999 je žalovaný povinen zaplatit vodné a stočné ve výši 16.622,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu vůči němu zamítl; povinnost platit náklady vodného a stočného totiž tížila od 1. 10. 1999 nájemce – společnost L. spol. s r. o. Vůči M. M., žalobu zamítl s tím, že není ve věci pasivně legitimován. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 29 Co 785/2003-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, shledal správnými. Konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 273/2002, sp. zn. 33 Odo 2562/2000 a sp. zn. 29 Cdo 915/2000, jichž se žalobkyně dovolává „nelze beze zbytku na danou věc vztáhnout, neboť neřeší stejnou situaci“. Je nepochybné, že za účinnosti vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, stíhala povinnost platit za odebranou vodu a vypouštění odpadních vod vlastníka nemovitosti, ať již na základě smlouvy nebo na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem. Žalovaný jako vlastník nemovitosti, navíc na základě smlouvy ze dne 3. 8. 1995, byl tudíž povinen platit za dodávku vody do konce září 1999. Po 1. 10. 1999 však měla tuto povinnost L. spol. s r. o., neboť se žalobkyní uzavřela smlouvu o dodávce vody. Podle názoru odvolacího soudu mohla smlouvu o dodávce vody platně uzavřít i jiná osoba, než jen vlastník nemovitosti. Omezení smluvní volnosti totiž nevyplývalo ze zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ale z podzákonné normy – vyhlášky č. 144/1978 Sb. Z ustanovení § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), lze dovozovat, že vyhláška č. 144/1978 Sb. pozbyla účinnosti dnem 31. 12. 1991, jelikož podzákonný právní předpis nemůže nad rámec zákona ukládat povinnosti; může povinnosti uložené zákonem pouze konkretizovat (čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny). S odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy proto odvolací soud posoudivše soulad vyhlášky č. 144/1978 Sb. (zejména § 16 odst. 2) se zákonem o vodách, nepřihlédl k omezením dotýkajícím se smluvní volnosti a dovodil, že i jiná osoba než vlastník mohla platně uzavřít smlouvu o dodávce vody do pronajaté nemovitosti. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání obchodní společnost S., spol. s r. o. - právní nástupce Vodovodů a kanalizací Ř., s. r. o., Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze zpochybnit správnost právního posouzení věci, vytýká odvolacímu soudu, že s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy nepřihlédl k § 16 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. a dospěl k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Navíc pochybil, když vzal za prokázanou skutečnost, že mezi žalobkyní a společností L. spol. s r. o. byla uzavřena smlouva o dodávce vody, přestože důkaz předložený žalovaným byl pouze fotokopií takové listiny a dovolatelka její pravost zpochybnila. Vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb., v době od 1. 1. 1989 taxativně vymezovala okruh účastníků právních vztahů při dodávce vody z veřejných vodovodů tak, že odběratelem mohl být jen vlastník nemovitosti, pro kterou se voda dodává (§ 16 odst. 2). Tato úprava byla kogentního charakteru a pouze vlastník nemovitosti byl proto osobou povinnou k úhradě vodného a stočného (§ 37 odst. 1). Právní postavení vlastníka nemovitosti soudy obou stupňů posoudily v rozporu se závěry dovozenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 915/2000, 33 Odo 2562/2000, 33 Odo 273/2002, 33 Odo 1188/2003 a 33 Odo 269/2004; podle nich postavení vlastníka nemovitosti, do které je dodávána voda, vyplývá ze speciálního předpisu, jímž je modifikována smluvní volnost účastníků právních vztahů. Žalovaný byl od samého počátku, resp. od kolaudace stavby vlastníkem nemovitosti a již na základě této právní skutečnosti byl podle § 16 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. odběratelem povinným k úhradě vodného a stočného. Byl zároveň „legálním“ odběratelem z titulu sjednání podmínek pro připojení nemovitosti na veřejný vodovod a kanalizaci, bez nichž by neobdržel stavební povolení, což lze ověřit ze spisu příslušného stavebního úřadu týkajícího se stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí stavby penzionu M., jejímž vlastníkem je žalovaný. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovo