33 Odo 840/2002 — Nejvyšší soud

33 Odo 840/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2003 Spisová značka:33 Odo 840/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.840.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. § 20h odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 840/2002-139 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce JUDr. Č. S., správce konkurzní podstaty úpadce J. s. d. v R., zastoupeného JUDr. D. H., advokátem , proti žalovanému S. č. a m. s. d., zastoupenému JUDr. Z. A., advokátem , o 24,996.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 166/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2002, č. j. 20 Co 115/2002-120, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 91 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. Z. A., advokáta . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 25,000.000 Kč. Uváděl, že tato částka náleží podle stanov žalovaného z června 1994 J. s. d. v R. z titulu vypořádání vzájemných majetkových vztahů po jeho vystoupení ze S. č. a m. s. d., a sestává z členského vkladu 50 000 Kč a ze 73. dílu společných účelových fondů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. června 1997 č.j. 23 C 166/96-29 uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 50 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení; pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 24,950.000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 1998 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. června 1997 č.j. 23 C 166/96-29 ve vyhovujícím výroku ohledně částky 46 000 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4 000 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Rozsudkem ze dne 1. října 2001 č.j. 23 C 166/96-96 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 25,000.000 Kč s příslušenstvím, zamítl a žalobce uznal povinným nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 272 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalovaného. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2002 č.j. 20 Co 115/2002-120 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2001 č.j. 23 C 166/96-96 ve výroku o věci samé ohledně 24,996.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně 4 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek zrušil, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve výroku o nákladech řízení změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že jejich výše činí 376 665 Kč; současně uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na nákladech odvolacího soudu 91 950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje v přesvědčení, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť otázka „vlastnického práva k majetku ve společných účelových fondech a práva na spravedlivé vypořádání vzájemných pohledávek po zániku účasti v zájmovém sdružení principiálně deklarovaného stanovami tohoto sdružení“, nebyla judikaturou vyšších soudů dosud konstantně vyřešena. V rámci námitek nesprávného právního posouzení věci dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že pro přiznání žádaného nároku na vyplacení podílu finančních prostředků ze společných účelových fondů žalovaného není právní podklad. Je přesvědčen, že povinnost vzájemně se majetkově vypořádat vyplývá z článků 6 a 7 stanov žalovaného a připomíná, že „v dané době prokazatelně existovaly mezi účastníky vzájemné pohledávky v přibližně stejné výši“. Pokud žalobce podle stanov nárok na vypořádání měl, avšak v jiné než žalobou uplatněné výši, měl soud stanovit rozsah nároku na vypořádání a pokud žalobce takový nárok neměl, bylo povinností soudu uvést „na základě jakých právních předpisů“. Vzhledem k tomu že „žalovaný z družstevních finančních prostředků vytěžil obrovské hodnoty pro sebe“, bylo na soudu, aby „chování žalovaného v tomto ohledu zhodnotil po právní stránce“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný s dovoláním žalobce nesouhlasil a navrhl jeho zamítnutí. Podstatným v posuzované věci shledává posouzení, zda členové žalovaného coby účelového sdružení právnických osob, mají legitimní právo většinově rozhodnout, jak bude nakládáno s majetkem sdružení, včetně společných fondů, ve vztahu k jednotlivým členům. Připomíná, že většina členů žalovaného na konferenci dne 25. 6. 1993 schválila statut společných účelových fondů, jímž jsou s účinností od 1. 7. 1994 prohlášeny finanční prostředky fondů za součást majetku žalovaného, a že toto rozhodnutí odpovídá skutečnosti, že přijetí nových členů není podmíněno složením odpovídajícího vkladu do těchto fondů. Žalovaný je přesvědčen, že neochota žalobce jako bývalého člena žalovaného sdružení podřídit se rozhodnutí většiny členů sdružení je motivována jeho snahou vyhnout se plnění svých závazků ze smluv o půjčkách na úkor ostatních členů žalovaného. Zdůrazňuje, že žalovaný je subjektem založeným na kolektivním principu s rovným postavením svých členů a závazností vůle většiny členů, kde zákon jen výjimečně, ve zvlášť odůvodněných případech, zakládá právo člena domáhat se zásahu soudu. Není zákonného ustanovení, které by zakládalo právo žalobce domáhat se proti vůli většiny členů žalovaného zásahu soudu k tomu, aby většinové rozhodnutí nemusel respektovat. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně zastoupeným advokátem (srov. § 241 o.s.ř.), a bylo namístě v prvé řadě posoudit jeho přípustnost. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přestože to dovolatel v dovolání výslovně neuvádí, je z obsahu dovolání zřejmé, že jím brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se nejedná, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak výsledkem shodný, tj. žalobu, jíž je nárokováno vyplacení podílu v rozsahu 1/73 finančních prostředků uložených ve společných účelových fondech žalovaného, zamítající. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda J. s. d. v R., jako bývalému členu žalovaného, který je sdružením právnických osob, přísluší po vystoupení ze sdružení právo na vyplacení podílu finančních prostředků ve společných účelových fondech sdružení. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího