33 Odo 957/2005 – Nejvyšší soud

33 Odo 957/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému O. Š., o zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 C 748/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. prosince 2004, č. j. 11 C 748/2004-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. prosince 2004, č. j. 11 C 784/2004-25, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 145.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 11. 1999 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 16. 10. 1989 (dále též „smlouva“), kterou uzavřeli žalovaný s manželkou D. Š. a tehdejší Okresní národní výbor v P. (dále jen „národní výbor“), byl manželům Š. podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek v částce 145.000,- Kč na výstavbu rodinného domku. Žalovaný se s manželkou ve smlouvě kromě jiného zavázali výstavbu rodinného domku provést a dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázali tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se žalovaný s manželkou zavázali nepřevést rodinný domek bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v P. dne 25. 10. 1989. Výlučným vlastníkem rozestavěné stavby rodinného domku se v roce 1993 stal na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaný. Kolaudační rozhodnutí ve sjednané desetileté lhůtě ode dne uzavření smlouvy vydáno nebylo. Žalovanému byl stavebním úřadem prodloužen termín dokončení stavby do 31. 12. 2006. Žalovaný poskytnutý příspěvek nevrátil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku) bylo v souladu s § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák. před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační rozhodnutí nebylo před uplynutím desetileté lhůty od uzavření smlouvy vydáno, podmínka sjednaná ve smlouvě splněna nebyla a vznikla tak povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně uzavřely, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Konstatovaly, že v době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu nemovitosti, činila sice promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a nepřevzal ani úpravu obsaženou v dosavadním § 109. Možnost použití § 874 obč. zák. na délku promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, přičemž promlčecí doba je právní skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby je třeba vycházet z § 870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je tudíž tříletá (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá promlčecí doba v dané věci začala běžet 17. 11. 1999 (tj. po uplynutí lhůty třiceti dnů následujících od 16. 10. 1999) a její konec připadl na 17.11. 2002. Protože žaloba byla podána až 8. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. I nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle § 58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s § 874 obč. zák. Toto ustanovení je ve vztahu k § 870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005, navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad). V daném případě je k dovolacímu přezkumu předloženo posouzení právní otázky, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení posuzov