Nejvyšší soud 4 Tdo 149/2026 – Zločin znásilnění

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 7 T 1/2025, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2019 do 7. 5. 2023 včetně, v Hradci Králové - XY, v ulici XY, v době, kdy nezletilá poškozená byla převážnou část roku 2019 ve faktické péči své babičky I. S. a následně při návštěvách své babičky I. S. a v rámci střídané péče, kdy nezletilá pobývala každý druhý týden v domácnosti své babičky, zejména v odpoledních, večerních či nočních hodinách, v dětském a obývacím pokoji, za účelem svého sexuálního uspokojení, opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů sexuálně zneužíval nezletilou AAAAA (pseudonym), kterou osahával přes oděv i na holém těle, zejména na prsou a na přirození, kde jí kroužil prsty a prsa jí mačkal, dále minimálně ve dvou případech na ní prováděl orální pohlavní styk, přitom obžalovaný zneužíval spánku či polospánku nezletilé a důvěry nezletilé poškozené, kterou v něm jako v manželovi své babičky I. S. měla, současně zneužívaje jejího (jemu známého) nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, následně po 10. roce věku nezletilá již s jednáním obžalovaného zřetelně nesouhlasila a bránila se mu uhýbáním svého těla do stran a okopáváním, její obrana však nebyla účinná, konečně poslední měsíce v roce 2023 vzhledem ke svému mentálnímu vývoji se nezletilá již jeho jednání bránila účinněji, takže do něho kopala, slovně protestovala a žádala ho, aby svého jednání zanechal, a dávala mu ruce pryč, obžalovaný v tomto svém jednání pokračoval až do 7. 5. 2023, kdy se nezletilá s jeho jednáním svěřila své rodině; v přímé souvislosti s jednáním obžalovaného se u nezletilé poškozené rozvinuly přechodné poruchy akutní reakce na prožívaný stres F 43.0 dle MKN 10 a porucha přizpůsobení na závažný stres F 43.2 dle MKN 10, které se projevovaly tím, že nezletilá prožívala smutek, izolovala se od okolí, cítila se opuštěná, trpěla úzkostí se sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami, vadil jí zásah do intimity v prepubertálním období, uzavírala se do sebe, doma se projevovala s výrazně kolísajícími náladami, pesimistickým vnímáním světa a docházelo ke konfliktům, které bylo třeba řešit i s pomocí specialistů a které řešila sebepoškozováním na dolních i horních končetinách a na jazyku, v důsledku toho byla nucená vyhledat terapeutickou pomoc v Dětském krizovém a terapeutickém centru NOMIA-Terapeutické centrum pro děti a dospělé, z. ú. v Hradci Králové, v rámci které teprve začala chápat smysl a protiprávnost jednání obžalovaného; nezletilá byla v důsledku jednání obžalovaného závažně omezena v přirozeném způsobu života dítěte mladšího školního věku, kdy utrpěla věku nepřijatelnou karikovanou sexuální zkušenost, její psychická újma ve spojitosti s jednáním obžalovaného je z pedopsychiatrického hlediska hodnocena jako středně těžká s délkou trvání od cca 10 let věku nezletilé minimálně do konce ledna 2024, tj. po dobu dvou let.

Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému dále povinnost zaplatit nezletilé AAAAA, k rukám zmocněnkyně Mgr. Marcely Ducháčové, advokátky, AK Československé armády 394/9, Hradec Králové, na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující primárně do výroku o vině. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 5 To 33/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první a třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil tím, že: v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2019 do 7. 5. 2023 včetně, v Hradci Králové - XY, v ulici XY, v době, kdy nezletilá poškozená byla převážnou část roku 2019 ve faktické péči své babičky I. S. a následně při návštěvách své babičky I. S. a v rámci střídavé péče, kdy nezletilá pobývala každý druhý týden v domácnosti své babičky, zejména v odpoledních, večerních či nočních hodinách, v dětském a obývacím pokoji, za účelem svého sexuálního uspokojení, opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů sexuálně zneužíval nezletilou AAAAA, kterou osahával přes oděv i na holém těle, zejména na prsou a na přirození, kde jí kroužil prsty a prsa jí mačkal, dále minimálně ve dvou případech ji olizoval na přirození, přitom obžalovaný zneužíval jejího spánku či polospánku a rovněž důvěry nezletilé, kterou v něm jako v manželovi své babičky I. S. měla, současně zneužíval jemu známého nízkého věku nezletilé a s tím související její nedostatečné rozumové vyspělosti, kvůli níž jednání obžalovaného nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovaným sexuálním aktivitám, následně po 10. roce věku nezletilá již s jednáním obžalovaného zřetelně nesouhlasila a bránila se mu uhýbáním svého těla do stran a okopáváním, její obrana však nebyla účinná, konečně v roce 2023 vzhledem ke svému mentálnímu vývoji se nezletilá již jeho jednání bránila účinněji, takže do něho kopala, slovně protestovala a žádala ho, aby svého jednání zanechal, a dávala mu ruce pryč, obžalovaný v tomto svém jednání pokračoval až do 7. 5. 2023, kdy se nezletilá s jeho jednáním svěřila své rodině; v přímé souvislosti s jednáním obžalovaného se u nezletilé poškozené rozvinuly přechodné poruchy akutní reakce na prožívaný stres F 43.0 dle MKN 10 a porucha přizpůsobení na závažný stres F 43.2 dle MKN 10, které se projevovaly tím, že nezletilá prožívala smutek, izolovala se od okolí, cítila se opuštěná, trpěla úzkostí a sebevražednými myšlenkami, vadil jí zásah do intimity v prepubertálním období, uzavírala se do sebe, doma se projevovala s výrazně kolísajícími náladami, pesimistickým vnímáním světa a docházelo ke konfliktům, které bylo třeba řešit i s pomocí specialistů, sebepoškozovala se na dolních i horních končetinách a na jazyku, v důsledku toho byla nucená vyhledat terapeutickou pomoc v Dětském krizovém a terapeutickém centru NOMIA - Terapeutické centrum pro děti a dospělé, z. ú. v Hradci Králové, v rámci které teprve začala chápat smysl a protiprávnost jednání obžalovaného; nezletilá byla v důsledku jednání obžalovaného závažně omezena v přirozeném způsobu života dítěte mladšího školního věku, kdy utrpěla věku nepřijatelnou karikovanou sexuální zkušenost, její psychická újma ve spojitosti s jednáním obžalovaného je z pedopsychiatrického hlediska hodnocena jako středně těžká s délkou trvání od cca 10 let věku nezletilé minimálně do konce ledna 2024, tj. po dobu dvou let.

Za uvedený zločin uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025 trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně obviněnému dále povinnost zaplatit nezletilé AAAAA, k rukám zmocněnkyně Mgr. Marcely Ducháčové, advokátky, AK Československé armády 394/9, Hradec Králové, na náhradě nemajetkové újmy částku 300 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 5 To 33/2025, podala v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupkyně nejprve shrnula průběh řízení před soudy nižších stupňů s akcentem na to, jak ve věci rozhodl soud druhého stupně. Následně konstatuje, že odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, když pouze zpřesnil popis skutku, aniž by jakkoli zasáhl do jeho podstaty. Neztotožnil se však s právní kvalifikací zvolenou soudem prvního stupně, neboť zpochybnil naplnění znaku pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022 totiž dovodil, že krátké a povrchové olizování ženského genitálu, při němž jazyk neproniká dovnitř, nedosahuje intenzity pohlavního styku srovnatelného se souloží. Na tomto základě uzavřel, že jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, jehož aplikace je pro obviněného příznivější, a nikoli trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

S těmito závěry odvolacího soudu ohledně právního posouzení jednání obviněného se dovolatelka ovšem neztotožňuje. Má za to, že právní kvalifikace zvolená soudem prvního stupně, tedy zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, byla správná. Akcentuje, že z hlediska zákonných znaků inkriminované trestné činnosti je sporné jen naplnění znaku pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.

Zdůrazňuje, že novelizace trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodná, neboť obsahu pojmů pohlavního styku, soulože ani jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží se tato novelizace nijak nedotkla; kdy přitom právě výklad posledně uvedeného pojmu je v projednávané věci určující.

Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že k naplnění znaku jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží je nezbytné proniknutí „dovnitř“ pohlavního orgánu. Takový požadavek nelze dovodit z textu zákona, nevyplývá ani z odborné, zejména komentářové literatury a explicitně jej nestanoví ani panující judikatura. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022, na které odvolací soud poukazuje, považuje za specifické a v projednávané věci těžko použitelné.

Akcentuje, že z textu zákona nelze dovodit, že by jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží byl definován vpravením jiné části těla muže do pohlavního ústrojí ženy, jak naznačuje odvolací soud. Výraz „srovnatelný“ podle dovolatelky nelze vykládat jako „shodný“, „obdobný“ či „stejný“, a není proto namístě podmiňovat naplnění předmětného znaku nutností penetrace. To by totiž znamenalo požadavek na shodný, nikoliv srovnatelný způsob.

Při správném výkladu je podle názoru dovolatelky naopak třeba pod pojem jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží podřadit i orální formy pohlavního styku, včetně olizování ženských genitálií (tzv. cunilinctus), protože i tato forma pohlavního styku, je-li nedobrovolná, má na sexuální sféru oběti podobně citelný negativní dopad jako soulož a současně je srovnatelná i co do intenzity, intimnosti a blízkosti fyzického kontaktu.

Podle nejvyšší státní zástupkyně tedy nejen slovní výklad, ale i výklad normy podle jejího účelu podporuje její stanovisko o nesprávnosti právních závěrů odvolacího soudu, stejně jako ho podporuje i výklad historický, protože porovnáním vývoje právní úpravy skutkové podstaty trestného činu znásilnění je zřejmé, že došlo k rozšíření jejího dosahu, aby zahrnovala širší škálu sexuálně motivovaného jednání pachatelů.

Dále dovolatelka poukazuje na to, že jednání obviněného v projednávané věci zahrnovalo též aktivní stimulaci (dráždění) genitálií poškozené rukou, resp. prsty, což by samo o sobě mohlo za určitých okolností představovat pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Přehlédnout podle ní nelze ani nízký věk poškozené, jakož i opakovanost a trvání protiprávního, nemravného jednání obviněného.

Na podporu svého výkladu odkazuje jak na odbornou, zejména komentářovou literaturu, tak na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která považuje orální pohlavní styk, včetně olizování ženských genitálií (tzv. cunilinctus), za jednání naplňující znak pohlavního styku srovnatelného se souloží (srov. rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 535/2009, publikované pod č. 25/2010 Sb. rozh. tr., dále sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I či sp. zn. 3 Tdo 611/2010, publikované pod č. 32/2011 Sb. rozh. tr.). Z novější judikatury pak poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 146/2024 a sp. zn. 8 Tdo 714/2022, v nichž nebylo zpochybněno, že i olizování genitálií bez penetrace může tento znak naplnit. Současně připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, kterým byla obdobná otázka předložena velkému senátu trestního kolegia, a to za současného vyjádření nesouhlasu se závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022.

Dovolatelka proto uzavírá, že odvolací soud pochybil, pokud jednání obviněného posoudil jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první a třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, a nikoli jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první a třetí, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, a zatížil tak své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Závěrem dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 5 To 33/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný využil možnosti vyjádřit se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Prostřednictvím ustanoveného obhájce uvádí, že projednávaná věc otevírá zásadní právní otázku vymezení hranice mezi zločinem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a nově zavedeným zločinem sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že odvolací soud správně reflektoval koncepční změnu přinesenou novelou č. 166/2024 Sb., která podle něj představuje zásadní posun od dosavadního pojetí založeného na donucení k modelu založenému na absenci souhlasu, a současně zavádí nové systematické rozlišení mezi penetračními a nepenetračními formami sexuálního jednání. S tímto závěrem se obviněný plně ztotožňuje a má za to, že aplikace § 185a tr. zákoníku odpovídá principu použití pro pachatele příznivější právní úpravy.

Dále konstatuje, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně setrvává na překonaném extenzivním výkladu skutkové podstaty znásilnění, který neodpovídá úmyslu zákonodárce diferencovat mezi různou intenzitou zásahů do sexuální autonomie. V této souvislosti poukazuje na historický vývoj právní úpravy, kdy dřívější široké pojetí znásilnění vedlo k zahrnování i méně invazivních forem jednání pod tuto skutkovou podstatu, což však podle něj nová právní úprava výslovně opouští. Zdůrazňuje, že znásilnění je nyní vyhrazeno především pro penetrační jednání, zatímco ostatní formy sexuálních útoků, nedosahující této intenzity, mají být posuzovány podle § 185a tr. zákoníku.

K samotnému posouzení skutku obviněný uvádí, že jednání spočívající v povrchovém orálním kontaktu, při kterém nedochází k penetraci, nenaplňuje znak pohlavního styku srovnatelného se souloží, neboť postrádá prvek fyzické invazivity typický pro soulož. V této souvislosti odkazuje na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022, podle něhož olizování genitálií bez vniknutí jazyka dovnitř nelze považovat za jednání srovnatelné se souloží. Má proto za to, že právní kvalifikace jeho jednání jako sexuálního útoku je namístě.

Současně odmítá argumentaci dovolatelky založenou na závažnosti následků, zejména psychické újmy poškozené, s tím, že tyto okolnosti se promítají do úvah o trestu, případně do kvalifikovaných skutkových podstat, nikoli do samotného vymezení základní skutkové podstaty trestného činu. Podle obviněného nelze absenci prvku penetrace nahrazovat intenzitou následku, aniž by došlo k nepřípustnému extenzivnímu výkladu v jeho neprospěch.

Z těchto důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a odpovídající nové právní úpravě i principům trestního práva. Závěrem vyjádření proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelkou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.).

Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Jak již bylo uvedeno, dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením skutku ze strany odvolacího soudu, který jednání obviněného kvalifikoval jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první a třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025, neboť podle jeho názoru nebyl naplněn znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, ale toliko znak jiného pohlavního styku.

Dovolací soud předně považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (viz bod 1 tohoto usnesení), byl soudem prvního stupně posouzen jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť podle tohoto soudu obviněný jiného dílem zneužitím bezbrannosti, dílem násilím donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let a způsobil jím těžkou újmu na zdraví. Je nutné také zdůraznit, že nalézací soud posuzoval jednání obviněného podle trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2024, tj. před nabytím účinnosti novely č. 166/2024 Sb., kterou došlo k redefinici skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a zavedení nové skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku.

Naproti tomu odvolací soud rozhodl při prakticky nezměněném popisu skutku (viz bod 4 odůvodnění tohoto usnesení) tak, že shledal obviněného vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea první a třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, neboť ve stíhaném jednání nespatřoval jednak naplnění znaku spáchání činu násilím a z pohledu podaného dovolání především naplnění znaku spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Pro jistou přesnost je ovšem třeba uvést, že odvolací soud sám zároveň doplnil dokazování, když zopakoval výpověď poškozené, kterou podle § 102 odst. 2 tr. ř. přečetl. Ke změně zvolené právní kvalifikace přistoupil odvolací soud mimo jiné i s ohledem na to, že jednání obviněného posuzoval podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2025, který byl pro obviněného podle tohoto soudu příznivější. Své právní úvahy týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu přitom opřel zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, jehož závěry interpretoval tak, že při nižší intenzitě povrchového a krátce trvajícího olizování na přirození, kdy jazyk nepronikne dovnitř, nejde o jiný obdobný pohlavní styk, který by byl způsobem provedení a závažností srovnatelný se souloží. Na základě toho pak uzavřel, že jednání obviněného spočívající v povrchovém, krátce trvajícím olizování přirození poškozené bylo sice pohlavním stykem, nikoli však pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Tento citovaný závěr pak vedl odvolací soud ke změně zvolené právní kvalifikace.

Předmětem dovolacího přezkumu je tedy otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu naplňuje zákonný znak jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, anebo zda je namístě toto jednání kvalifikovat jako jiný pohlavní styk ve smyslu § 185a tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2025.

Dovolatelka, jak již bylo uvedeno, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného nelze podřadit pod znak jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Namítá především, že naplnění tohoto znaku nelze podmiňovat penetrací a že pod něj mohou za určitých okolností spadat i nepenetrační formy orálního pohlavního styku, včetně olizování ženských genitálií (tzv. cunilinctus). Za nesprávný proto považuje závěr odvolacího soudu, který podle jejího názoru vyšel při právním posouzení jednání obviněného z absence průniku jazyka do pohlavního ústrojí poškozené. Současně poukazuje na další okolnosti jednání obviněného, zejména na stimulaci genitálií poškozené rukou, resp. prsty, její nízký věk, opakovanost jednání a jeho trvání.

Předně je třeba uvést, že posuzovanou právní otázkou i obdobnou argumentací nejvyšší státní zástupkyně se již zabýval senát č. 3 trestního kolegia Nejvyššího soudu, který měl za to, že právní názor odvolacího soudu, opřený mimo jiné o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, je nesprávný, neboť jednání obviněného v jím posuzované věci podle jeho názoru naplňovalo znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Z tohoto důvodu věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předložil usnesením ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu však dospěl k závěru, že mezi právními názory senátu č. 3 a senátu č. 7 vyjádřenými v citovaných rozhodnutích není skutečný rozpor. Velký senát usnesením ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 15 Tdo 1037/2025, odmítl interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 877/2022 jako rozhodnutí, které by kategoricky vylučovalo možnost podřadit nepenetrační sexuální jednání pod § 185 tr. zákoníku. Senát č. 7 podle něj naopak výslovně připustil, že orální pohlavní styk může být za určitých okolností pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Zároveň však vycházel z konkrétních skutkových zjištění tehdy posuzovaného případu, podle nichž šlo o povrchové, málo intenzivní a krátce trvající dotyky jazyka na přirození poškozené, a právě proto dospěl k závěru, že nešlo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.

Z výše uvedených závěrů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1037/2025, tedy nelze dovodit závěr, podle něhož by penetrace byla nezbytnou podmínkou pro to, aby sexuálně motivované jednání mohlo být právně posouzeno jako zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Stejně tak z něj však nelze dovodit opačný závěr, že již samotný nepenetrační intimní kontakt se zevním genitálem poškozené osoby musí být vždy považován za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Rozhodující je vždy konkrétní podoba jednání. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v této souvislosti výslovně akcentoval, že u cunnilinctu bude vždy důležité (mimo jiné) zjištění, které části zevního genitálu poškozené osoby se pachatel dotýkal, jakým způsobem, s jakou intenzitou a po jakou dobu, včetně toho, zda toto jednání bylo (obecně vzato, pokud by šlo o akt dobrovolný) způsobilé u dospělé oběti vyvolat sexuální vzrušení nebo dokonce i vyvrcholení. Připustil přitom, že zjištění všech těchto podstatných skutečností může být komplikované, zejména v případě, kdy je obětí dítě nízkého věku. V takových situacích pak (v závislosti na výsledku dokazování) nelze vyloučit, že v konečném důsledku bude nutné uplatnit zásadu in dubio pro reo, tj. při přetrvávajících pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného, a jeho jednání kvalifikovat nikoli jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, ale „jen“ jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Současně však zdůraznil, že i ustanovení § 185a tr. zákoníku plně umožňuje spravedlivé a efektivní (dostatečně přísné) potrestání pachatele takového činu.

Nejvyšší státní zástupkyni lze proto přisvědčit, pokud namítá, že absence penetrace sama o sobě nevylučuje použití § 185 tr. zákoníku. Z toho ovšem neplyne důvodnost jejího dovolání. Předmětem dovolacího přezkumu totiž není otázka, zda cunnilinctus může být za určitých okolností pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, ale zda takové intenzity dosáhlo jednání obviněného v posuzované věci. V tomto směru je pak třeba vycházet ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která odvolací soud v podstatných rysech převzal. Z nich vyplývá konkrétní způsob jednání obviněného, přičemž odvolací soud při jeho právním posouzení neshledal dostatečný skutkový podklad pro závěr, že intenzita intimního kontaktu dosáhla úrovně srovnatelné se souloží. Nejde tedy o to, že by odvolací soud založil svůj právní závěr na obecné tezi, podle níž je každý nepenetrační sexuální kontakt z působnosti § 185 tr. zákoníku vyloučen, jak tvrdí dovolatelka, ale jeho závěr je založen na hodnocení konkrétního skutkového děje, jak byl v řízení před soudy nižších stupňů zjištěn. Za tohoto stavu proto nemůže obstát argumentace dovolatelky založená na poukazu na obecnou (abstraktní) povahu cunnilinctu.

Stejně tak nelze bez dalšího vycházet z dřívější judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje a v níž byly některé formy orálního pohlavního styku posouzeny jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Tato rozhodnutí totiž řešila konkrétní skutkové situace a jejich závěry nelze chápat jako obecné pravidlo, podle něhož každé olizování ženských genitálií naplňuje uvedený znak. Jak již bylo naznačeno, velký senát právě v této souvislosti zdůraznil, že žádné z dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu nestanovilo kategorické pravidlo, podle něhož by všechny nepenetrační sexuální praktiky musely být posuzovány pouze podle § 185a tr. zákoníku, anebo naopak, že by každá určitá praktika musela být vždy podřazena pod § 185 tr. zákoníku. Totéž platí pro odkaz dovolatelky na to, že zákon používá pojem „srovnatelný“, nikoli „shodný“ nebo „stejný“. Ani tato jazyková argumentace totiž neřeší rozhodnou otázku, zda konkrétní jednání obviněného požadované intenzity dosáhlo. Zákonný pojem „srovnatelný se souloží“ vyžaduje právě hodnotící posouzení konkrétního jednání; jeho naplnění proto nelze dovodit pouze z druhu použité sexuální praktiky. Ani poukaz dovolatelky na to, že novela provedená zákonem č. 166/2024 Sb. se nijak nedotkla pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, nemůže na uvedených závěrech nic změnit. Rozhodující totiž není abstraktní vymezení tohoto pojmu, nýbrž posouzení, zda konkrétní jednání obviněného dosáhlo intenzity vyžadované ustanovením § 185 tr. zákoníku.

Pokud dovolatelka dále poukazuje na to, že jednání obviněného zahrnovalo rovněž aktivní stimulaci (dráždění) genitálií poškozené rukou, resp. prsty, ani tato skutečnost sama o sobě nevede k závěru o naplnění § 185 tr. zákoníku. Je nepochybné, že určitá forma takového jednání může podle konkrétního způsobu provedení představovat pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, ovšem rozhodující jsou opět konkrétní skutkové okolnosti, zejména způsob, rozsah a intenzita tohoto jednání. Z obecného konstatování dovolatelky, že k manuální stimulaci genitálií došlo (obviněný osahával poškozenou na přirození, kde jí kroužil prsty), však nelze bez dalšího dovodit, že předmětné jednání dosáhlo intenzity srovnatelné se souloží. Pokud jde o nízký věk poškozené, opakovanost a trvání jednání, na které dovolatelka rovněž poukazuje, jde nepochybně o okolnosti významné pro posouzení celkové závažnosti trestné činnosti obviněného. Samy o sobě však nemohou nahradit skutkové zjištění o intenzitě konkrétní sexuální praktiky. Jinak vyjádřeno, tyto okolnosti mohou zvyšovat závažnost zásahu do sexuální integrity poškozené, nemění však bez dalšího povahu jednání z hlediska zákonného znaku, který vyžaduje jeho srovnatelnost se souloží.

Nejvyšší soud uzavírá, že ze skutkových zjištění formulovaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nelze bez dalšího dovodit takovou konkrétní podobu a intenzitu jednání obviněného vůči poškozené, která by umožňovala bezpečně uzavřít, že šlo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Odvolací soud proto nepochybil, pokud při právním posouzení skutku přihlédl k absenci skutkového podkladu pro závěr o vyšší intenzitě jednání a zvolil právní kvalifikaci podle § 185a tr. zákoníku. Dovolací soud zároveň zdůrazňuje, že tímto závěrem nezpochybňuje závažnost jednání obviněného ani skutečnost, že jeho jednání představovalo významný zásah do sexuální integrity poškozené. Spornou otázkou bylo pouze to, zda konkrétní skutková zjištění odůvodňují přísnější právní kvalifikaci podle § 185 tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z důvodu, který lze formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyšší státní zástupkyně, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.