5 Tdo 106/2015 — Nejvyšší soud

5 Tdo 106/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 4. 2015 Spisová značka:5 Tdo 106/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.106.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmíněné zastavení trestního stíhání Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 106/2015-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání, které podala obviněná J. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 11 To 348/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 134/2014, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné J. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 37 T 134/2014, byla obviněná J. S. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních dávek s denní sazbou 100,- Kč, tj. celkem ve výši 10 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně okresní soud uložil obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněné a na jeho podkladě citovaný rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil usnesením ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 11 To 348/2014. Dále postupoval podle § 307 odst. 2 písm. a), b) tr. řádu a zastavil trestní stíhání obviněné pro skutek spočívající v tom, že dne 24. 5. 2014 v době okolo 22.00 hodin řídila v obci Č., okres P.-v., z ulice S. do ulice P. H. osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo, RZ ...., přičemž byla kontrolována hlídkou Policie České republiky, ačkoli věděla, že na základě rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav ze dne 21. 5. 2013, č.j. 151-13430/2013, kterým byly zamítnuty její námitky proti záznamu 12 bodů v bodovém hodnocení, jež převzala osobně dne 24. 5. 2013, a pozbyla tak ke dni 11. 6. 2013 řidičské oprávnění ve smyslu § 123c odst. 3 a § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Krajský soud současně přijal závazek obviněné, že po dobu tří měsíců nebude řídit motorová vozidla. Zkušební dobu stanovil soud podle § 307 odst. 3 tr. řádu na jeden rok. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Zůbka. Odkázala přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsah svého dovolání obviněná omezila na tu část výroku napadeného usnesení, v níž odvolací soud přijal závazek obviněné, že po dobu tří měsíců nebude řídit motorová vozidla. Obviněná nejprve poukázala na text svého řádného opravného prostředku, v němž vznesla znovu svůj návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání, avšak bez toho, aniž by výslovně zopakovala svůj závazek zdržet se řízení motorových vozidel na dobu tří měsíců vyslovený v průběhu hlavního líčení. Jak upřesnila ve svém dovolání, reagovala tím na okolnosti „vyjednávání“ se soudem prvního stupně, který považoval za přiměřenou dobu šesti měsíců, aby vůbec byl ochoten uvažovat o použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Při stanovení délky tří měsíců totiž vycházela z předpokladu, že soud přihlédne k době, po kterou již měla řidičský průkaz zadržen orgánem policie, což by v součtu znamenalo právě šest měsíců, které soud prvního stupně považoval za adekvátní případu. V další části svého dovolání obviněná citovala odůvodnění napadeného usnesení, v němž soud druhého stupně označil zařazení souzeného přečinu do kategorie činů uvedených v ustanovení § 307 odst. 2 tr. řádu, v němž jsou alternativně uvedeny možnosti, za nichž lze použít institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, a jež se uplatní v případech, kdy soud nepovažuje použití hledisek vymezených § 307 odst. 1 tr. řádu za dostatečné. Obviněná zdůraznila, že svůj závazek zdržet se řízení motorových vozidel po dobu tří měsíců nevyslovila v odvolání, a proto nesouhlasí s tím, že krajský soud její prohlášení z hlavního líčení pojal do výroku napadeného usnesení. Z formulace ustanovení § 102 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 361/2000 Sb.), rovněž z důvodové zprávy k zákonu č. 193/2012 Sb., jímž bylo citované ustanovení § 102 novelizováno, totiž vyplývá, že o vrácení řidičského oprávnění osobě, která je pozbyla, rozhodne příslušný obecní úřad až po vydání rozhodnutí o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo poté, kdy se má zato, že k osvědčení došlo. Z toho je zřejmé, že o vrácení řidičského průkazu obviněné nemůže dojít dříve, než po uplynutí 16 měsíců od jeho zadržení. Přitom s ohledem na její povinnosti v zaměstnání se jedná o sankci, která ji významně postihne, a současně neodpovídá jak okolnostem spáchaného přečinu, tak zejména osobě samotné obviněné, dosud zcela bezúhonné osoby. Na tyto argumenty navázala obviněná výhradou proti naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nevěděla o dosažení dvanáctibodové hranice za přestupky v dopravě. Jestliže tedy v době policejní kontroly dne 24. 5. 2014 řídila své motorové vozidlo, jednala pouze v hrubé nedbalosti, nikoli úmyslně, jak vyžaduje citované ustanovení trestního zákoníku. Poté obviněná připomněla platnou právní úpravu týkající se ukládání trestu, resp. absenci zákonného vymezení účelu trestu v trestním zákoníku (dříve ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009). Z platné právní teorie lze dovodit obecná hlediska významná pro úvahu soudů v rámci rozhodování o druhu a výši trestu. Podle dovolatelky není z tohoto pohledu žádoucí využití generální prevence jako prostředku k prevenci individuální, přičemž je přesvědčena, že soud, (zřejmě odvolací), v projednávaném případě zvolil trest represivní, který v sobě postrádá prvek prevence. V odůvodnění napadeného usnesení soud druhého stupně přirovnal dobu osmi měsíců, po kterou nebude moci obviněná řídit motorová vozidla, k sankci spočívající v uložení trestu zákazu činnosti. Z toho dovolatelka dovodila, že soud si zjevně nebyl vědom faktického dopadu přijetí závazku obviněné neřídit tři měsíce. S ohledem na délku zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání, odnětí řidičského průkazu v době kontroly v květnu 2014, předpokládaný okamžik vrácení řidičského oprávnění příslušným obecním úřadem, k němuž nemůže dojít dříve, než soud rozhodne o osvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, je totiž podle obviněné zjevné, že bude moci řídit motorová vozidlo nejdříve po uplynutí 16 měsíců od zadržení řidičského průkazu. Tato skutečnost je pro obviněnou citelným zásahem do jejího života, který odvolací soud důkladně nezvážil. Nakonec obviněná dokonce vyslovila názor, že trest zákazu činnosti vyslovený napadeným rozhodnutím, je nesprávně označen jako závazek obviněné, který je v rozporu s účelem trestu ve smyslu § 36 a násl. tr. zákoníku i s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle § 39 tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část výroku rozhodnutí Krajského soudu v Praze a současně rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí. V doplnění svého dovolání podaném v zákonné dvouměsíční lhůtě obviněná učinila alternativní návrh rozhodnutí dovolacího soudu, jímž by při ponechání napadené části výroku týkající se závazku obviněné analogicky užil ustanovení § 350 tr. řádu a do délky tří měsíců započetl dobu, po kterou obviněná na základě opatření státního orgánu nemohla činnost spočívající v řízení motorových vozidel vykonávat (od 13. 6. 2014). Tím by pak mohlo dojít ke splnění požadovaného cíle, tj. aby od 14. 9. 2014 mohla ve vztahu k předmětnému skutku při dodržení formálních zákonných náležitostí požádat o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad s rozšířenou pravomocí. Nejvyšší státní zástupce se vy