5 Tdo 115/2019 – Nejvyšší soud

5 Tdo 115/2019-64 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 130/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. L. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 T 130/2016, byla obviněná M. L. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozeného M. Ch., správce konkursní podstaty úpadce I., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou M. L. uznal vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jehož se dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že ačkoli byla jako statutární ředitelka I., IČ XY, v rámci konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 39 (10) K 18/2002 proti jmenované obchodní společnosti, na jejíž majetek byl usnesením soudu ze dne 4. 9. 2006, č. j. 39 (10) K 18/2002-1522, prohlášen konkurs, opakovaně poučena správcem konkursní podstaty M. Ch., že je povinna mu poskytnout součinnost, konkrétně nejméně dne 9. 4. 2015 byla vyzvána k podání vysvětlení a doložení listinných dokumentů týkajících se akcií I., ve dnech 29. 4. a 3. 11. 2015 byla vyzvána k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů I., tyto výzvy prokazatelně převzala, tak v období nejméně od 21. 4. do 14. 7. 2015 v XY nedbala uvedených výzev, nepředložila správci konkursní podstaty požadovaný seznam akcionářů ani přes následné výzvy Krajského soudu v Brně, přičemž tento seznam akcionářů I., obsahuje informace důležité pro další průběh konkursního řízení. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle § 225 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stejně jako okresní soud odkázal i krajský soud poškozeného správce konkursní podstaty I., M. Ch. podle § 229 odst. 1 tr. řádu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání obviněné, vyjádření k němu a replika obviněné 3. Obviněná M. L. podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Nekoly z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Považovala jej za naplněný tím, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívajícího v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. 4. Vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení spatřovala obviněná v tom, zda byla z hlediska právních předpisů upravujících konkursní řízení povinna předložit aktuální seznam všech akcionářů I., resp. zda takový na ni kladený požadavek ze strany správce konkursní podstaty a soudu byl zákonný. V případě, že by měla tuto zákonnou povinnost, zpochybnila, že by nepředložení seznamu akcionářů bylo způsobilé ohrozit účel konkursního řízení, což je jedním z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku. Podle názoru obviněné je pro zodpovězení jí uplatněných námitek zásadní ujasnit si, zda akcie obchodní společnosti I., náležely do konkursní podstaty, neboť ve smyslu § 9e a § 9d zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen ve zkratce „ZKV“), byla povinna poskytnout součinnost pouze ve vztahu k majetku, který patřil do konkursní podstaty. Tytéž výhrady uplatnila i před soudy nižších stupňů, jimž vytkla, že se s nimi náležitě nevypořádaly a dotčené otázky zůstaly neobjasněny. Okresní soud se pouze v bodě 12 svého rozsudku ztotožnil s důvody, o něž správce konkursní podstaty opřel svůj požadavek na předložení seznamu všech akcionářů I., a krajský soud argumentoval rozhodnutími konkursních soudů, jimiž byla obviněné pravomocně uložena pořádková pokuta za neuposlechnutí výzev k předložení seznamu akcionářů. Soudy obou stupňů se tedy nezabývaly zákonností požadavku na vydání dotčeného seznamu, ačkoli tak měly učinit v rámci řešení tzv. předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu. Ke svému tvrzení obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1412/2009, uveřejněné pod T 1267 v sešitě 64 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. 5. Námitku extrémního rozporu obviněná uplatnila ve vztahu ke svědecké výpovědi správce konkursní podstaty M. Ch. (dále též „správce“), již označila za stěžejní, resp. jediný důkaz, na němž soudy založily závěr o její vině přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Výpověď tohoto svědka přitom podle ní vykazovala několik rozporů. Jednak správce konkursní podstaty naznačil, že akcie nenáleží do konkursní podstaty I., když uvedl, že v případě jejich vydání je předá správci obchodní společnosti INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., který přihlásil do konkursního řízení na majetek I., peněžitou pohledávku na vydání náhrady za akcie I., (pokud by akcie patřily I., museli by z tohoto majetku být poměrně uspokojeni všichni věřitelé úpadce a nikoli pouze jeden z nich). Dále svědek u hlavního líčení tvrdil, že z celkového počtu 120 615 kusů akcií zná označení celkem 30 018 kusů akcií I., s nimiž obviněná hlasovala na valných hromadách v roce 2014 a jež v roce 1998 vyvedli bratři I. a R. L. z majetku I. Přesto však správce konkursní podstaty požadoval seznam všech akcionářů a nikoli pouze seznam akcionářů vlastnících oněch 30 018 kusů akcií, jejichž identifikaci navíc znal, ale ve výzvách je blíže nekonkretizoval. Další rozpor spatřovala obviněná v tom, že ani sám svědek M. Ch. neměl jasno v otázce akcií obchodní společnosti I., neboť jednou tvrdil, že patří do konkursní podstaty úpadce I., a podruhé zase, že jsou předmětem přihlášené pohledávky věřitele INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., jemuž je hodlal vydat. 6. Dále se obviněná ohradila proti tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s její námitkou porušení zásady ne bis in idem. Ačkoli jí byla za nepředložení seznamu akcionářů I., uložena konkursním soudem pořádková pokuta, podle odvolacího soudu se týkala vystupování obviněné vůči konkursnímu soudu, jehož výzvy neuposlechla, a nikoli vůči správci konkursní podstaty, jehož výkon funkce měla mařit. Takový přístup krajského soudu obviněná považovala za formalistický a upozornila na změny v popisu skutku ve výroku o vině provedené tímto soudem spočívající ve vypuštění výzev konkursního soudu ze stíhaného jednání. Podle obviněné je podstatné, že pořádková pokuta byla uložena za totožné jednání, z něhož byla následně vyvozena její trestní odpovědnost, a to za nepředložení seznamu všech akcionářů, který měl přispět k naplnění účelu konkursního řízení. Výzvám konkursního soudu i správce bylo společné, že směřovaly k identifikaci majitelů akcií, o nichž se správce konkursní podstaty domníval, že tvoří součást majetku úpadce - obchodní společnosti I. Nadto konkursní soud vyzval obviněnou k vydání seznamu akcionářů na návrh správce konkursní podstaty M. Ch. Na podkladě uvedených skutečností obviněná nespatřovala rozdíl mezi následkem nepředložení seznamu akcionářů k výzvě konkursního soudu anebo k výzvě M. Ch. Totožnost v následku přitom postačuje k zachování totožnosti skutku, jež je relevantní z hlediska zkoumání porušení zásady ne bis in idem. Přitom poukázala na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud formuloval okolnosti, které je nutné zkoumat při posuzování otázky, jestli v konkrétním případě došlo k porušení zásady ne bis in idem. Podle názoru obviněné jsou jimi tzv. Engel kritéria a úzká věcná a časová souvislost řízení. Obviněná poté, co tato kritéria aplikovala na posuzovanou trestní věc, dospěla k závěru o porušení zásady ne bis in idem ve svém případě. Krajský soud se však těmito otázkami nezabýval, ačkoli tak učinit měl, a proto porušení zásady ne bis in idem vyhodnotil nesprávně. 7. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby věc přik