5 Tdo 1273/2020 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1273/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 2. 2021 Spisová značka:5 Tdo 1273/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1273.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškozování věřitele Dotčené předpisy:§ 256 tr. zák. § 90 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:30. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1273/2020-9057 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovoláních, která podali obvinění P. V., nar. XY v XY, bytem XY, a J. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 100/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 7/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. V. a J. S. odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 3 T 7/2011, byli obvinění P. V. a J. S. (společně s J. M., jehož věc byla v odvolacím řízení projednána samostatně s ohledem na skutečnost, že dne 20. 3. 2020 zemřel) uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl obviněným P. V. a J. S. uložen podle § 256 odst. 4 tr. zákona shodný trest odnětí svobody ve výměře 2 let, jehož výkon byl oběma obviněným podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené obchodní společnosti Moravský lihovar Kojetín, a. s., Potio, a. s., CAC Leasing, a. s., Sklárny Moravia, a. s., Nordson CS, s. r. o., a Státní zemědělská a potravinářská inspekce, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání proti všem jeho výrokům obvinění P. V. a J. S. a v neprospěch těchto obviněných proti výroku o trestu i státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 7 To 100/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu odvoláními napadený rozsudek zrušil pouze ohledně obviněného J. S. ve výrocích o vině a trestu, a zároveň sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného J. S. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona, za nějž mu podle § 256 odst. 4 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Odvolání obžalovaného P. V. a státního zástupce podle § 256 tr. řádu zamítl. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný (tzn. nezrušil ani výrok o náhradě škody ohledně obviněného J. S., ač ten měl ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, neučinil v tomto směru ani rozhodnutí nové). 3. Skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího, na jejichž základě byli obvinění uznáni vinnými shora uvedeným trestným činem, jsou podrobně konkretizována v citovaných rozsudcích a účastníkům řízení jsou známa, v tomto směru lze na výroky o vině z obou těchto rozsudků odkázat. II. Dovolání obviněných 4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění P. V. a J. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť závěry o jejich vině spočívají podle nich na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. a) Dovolání obviněného P. V. 5. Obviněný P. V. namítl extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a též nesprávnou aplikaci ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Vytkl odvolacímu soudu, že nekriticky přijal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně s tím, že rozpor tohoto skutkového stavu s provedeným dokazováním dosáhl ústavněprávních rozměrů, neboť bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, byla porušena zásada presumpce neviny i z ní vycházející princip in dubio pro reo. Podle obviněného přetrvávají pochybnosti, že se stal skutek, že se jej dopustil právě on. Soudy nižších stupňů jen domýšlely celkový skutkový stav věci. 6. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal ve spolupachatelství s dalšími obviněnými, nelze dovodit jejich dohodu na spáchání činu ani jejich společné jednání směřující k vyvolání trestněprávního následku. Obviněný odkázal na publikovaná rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr. a namítl, že nebylo prokázáno, že by jejich úmyslem bylo spáchání trestného činu, taková provázanost jejich jednání nebyla prokázána. 7. Dále obviněný namítl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, jakým majetkem disponovaly obchodní společnosti P., C., Hobe Groupe, s. r. o. a V., tudíž nelze dospět k závěru, zda došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele, tedy ke zmenšení majetku dlužníka a vzniku škody na straně věřitele. Nebylo totiž zjištěno, zda vůbec a případně do jaké míry by věřitelé dosáhli uspokojení svých pohledávek bez vyvedení prostředků z obchodní společnosti P., prostřednictvím advokátní úschovy a šeků, tudíž nelze spolehlivě prokázat vznik škody na straně věřitelů obchodní společnosti V. Nelze ani dovodit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona. Nebylo tak prokázáno, že částka 112 300 175 Kč představuje hodnotu zcizeného majetku dlužníka V., který by věřitelé této obchodní společnosti obdrželi v případě, že by obchodní společnost P., řízená obviněným J. M., neučinila převod majetku do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou. Obchodní společnost V., se již ke dni 1. 8. 2004 nacházela v úpadku. Odvolací soud proto pochybil, pokud nezjistil, jakého uspokojení by dosáhli věřitelé této obchodní společnosti, pokud by nedošlo k převodu prostředků obchodní společnosti P., do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou. 8. Podle obviněného ani nebylo zjištěno, zda popisovaná transakce zmenšila majetek obchodní společnosti V., nebyl ani zjištěn stav majetku všech na transakci zúčastněných obchodních společností před a po transakci ani to, jaký vliv měly tyto skutečnosti na míru uspokojení věřitelů V. 9. Obviněný rovněž polemizoval se závěrem soudů nižších stupňů o svém vědomí, že po převodu finančních prostředků nebude mít obchodní společnost V., dostatek majetku pro uspokojení věřitelů v konkursním řízení. Samotná „přefakturace“ vyrobeného alkoholu není trestná, trestné je až vyvedení majetku s využitím advokátní úschovy obchodních společností P., a C. Nebylo prokázáno jeho vědomí o zamýšleném vyvedení majetku J. M., a to ani v podobě nepřímého úmyslu vyhnout se takto plnému uspokojení věřitelů V. Nebylo ani prokázáno, že by byl srozuměn s vyvoláním tohoto následku. Podle obviněného odvolací soud pouze dovodil, že vědomí obviněných o dluzích společnosti V., bylo jediným logickým vysvětlením pro zastření jejich účasti na trestné činnosti časově koordinovanými převody. Šlo o pouhou dedukci. Mezi jednáním obviněného a zmařením uspokojení věřitelů V., nebyla prokázána ani příčinná souvislost. 10. V rubrice označené vady právního posouzení skutku obviněný P. V. namítl, že pouhé vyvedení majetku z obchodní společnosti P., a C., jak je popsal soud prvního stupně v rámci řetězce přeprodejů, lze hodnotit jako majetkové dispozice zkracující uspokojení věřitelů, ale pouze ve vztahu k těmto obchodním společnostem, nikoli vůči obchodní společnosti V. Rovněž pouhá změna její vlastnické struktury a výroba lihu studenou cestou ještě nenaplňuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Rozhodně pouhá vědomost dluhů obchodní společnosti V., neukládala obviněnému jako vlastníku obchodních podílů v této společnosti povinnost v ní setrvávat až do skončení konkursního řízení. Odvolací soud se podle obviněného mýlil, pokud se domníval, že nebylo důležité, „zda dlužník je či není v úpadku ve smyslu absence údajů o neúplném účetnictví“. Za relevantní označil skutečnost, že společnost něco dluží a že byla záměrně provedena taková majetková dispozice, tj. převod majetku do advokátní úschovy s následnou anonymní výplatou s využitím šeků, jejímž účelem bylo vyloučit či alespoň omezit schopnost splnění závazků. 11. Obviněný zdůraznil, že pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zákona může být pouze dlužník, tedy konkrétní subjekt. Za