5 Tdo 4/2021 — Nejvyšší soud

5 Tdo 4/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 12. 2021 Spisová značka:5 Tdo 4/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.4.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1168/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 4/2021-3603 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. V., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 186/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 177/2018, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný P. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 177/2018, uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Výroky pod body II. a III. téhož rozsudku byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť tyto skutky, pro které byla podána obžaloba, nejsou trestným činem. 2. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obviněný. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze unesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 To 186/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v obou zprošťujících výrocích pod body II. a III. a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného podané proti odsuzujícímu výroku pod bodem I. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. 3. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočívá v tom, že během výkonu služby příslušníka Policie České republiky, služebně zařazeného na odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Policie XYv období od 1. 3. 2016 do 14. 9. 2016 v jím užívané kanceláři v sídle tohoto policejního útvaru na adrese XY, na počítačové sestavě s IP adresou XY za použití jemu přiděleného loginu „XY“ prostřednictvím programu „Dotazy do informačních systémů“ bez zákonného důvodu a pod smyšlenou legendou operativně pátrací činnosti opakovaně prováděl lustrace fyzických osob v jednotlivých informačních systémech Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, které jsou konkretizovány v rozsudku soudu prvního stupně, za účelem zjištění osobních údajů jiných osob, a to pro vlastní potřebu nebo pro potřebu jiných osob. Takto jednal v rozporu s čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 31. 12. 2009 č. 168 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a s čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) a čl. 43 odst. 1 a 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů, a porušil tak i ustanovení § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný tak provedl ve dnech 1. 3. 2016, 29. 3. 2016, 19. 7. 2016 a 14. 9. 2016 v databázích Policie České republiky konkretizovaných v rozsudku lustrace osob vyjmenovaných ve výroku rozsudku, zejména u K. R. a M. N. v zájmu své známé L. P. a v případě dalších osob včetně H. P., s níž navázal známost v zájmu dozvědět se o ní co nejvíce dostupných informací, a to i přes osoby jí blízké. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný P. V. podal proti zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Podle obviněného jde o jeho druhou alternativu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), ačkoli v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Podle názoru obviněného popis skutku vyjádřený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a ani skutková zjištění neodpovídají všem znakům skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, protože zde chybí znaky objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný má rovněž za to, že byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Dovodil pak i extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. 6. Jak dále obviněný zdůraznil, skutková věta odsuzujícího rozsudku postrádá jakékoliv vyjádření vědomostní a volní složky zavinění, které je nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu a musí být uvedeno ve skutkových zjištěních. V této souvislosti obviněný odkázal jak na ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, tak na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. 7. Ve vztahu k provedeným lustracím ohledně podezření svědkyně L. P. obviněný shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním učiněným na jejich podkladě. Podle obviněného totiž z jeho výpovědi i z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že lustrace provedl s ohledem na podezření svědkyně, že by se mohla stát obětí podvodu v souvislosti s prodejem pozemků, o něž měla svědkyně zájem. Soudy podle přesvědčení obviněného hrubě dezinterpretovaly a ignorovaly jeho výpověď i výpověď této svědkyně, které byly v souladu i s odposlechem hovoru mezi ním a svědkyní dne 29. 2. 2016, když dospěly k závěru, že neexistuje jediná indicie, z níž by obviněný mohl usuzovat na eventuálně hrozící nebezpečí spáchání nezákonného jednání vůči svědkyni. Jeho jednání v tomto směru bylo v souladu s právními předpisy a s jeho povinností policisty předcházet trestné činnosti. 8. Extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými na jeho podkladě shledal obviněný i v případě lustrací svědkyně H. P. a jí blízkých osob, a to v označení této svědkyně jako jeho přítelkyně, ačkoliv v době provádění lustrací nebyla jeho přítelkyní, když jejich vztah se rozvinul až následně. Podle názoru obviněného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá jakoukoliv zmínku o jeho zavinění, pouze je v něm uvedeno, že motivem jeho jednání nebyla obava, že je na něj zmíněná svědkyně „nasazena“ kriminálním asijským prostředím, nýbrž jeho snaha zjistit o této svědkyni co nejvíce informací. Extrémní rozpor spatřuje obviněný i v tom, že soudy nevzaly za prokázanou jeho obavu z takové možné „profesní likvidace“ jeho osoby na něj nasazenou osobou, ač tato obava byla potvrzena výpověďmi jeho nadřízených. Odvolací soud pak přisvědčil závěrům soudu prvního stupně v tomto směru, že obavy ohledně svědkyně H. P. nebyly nijak objektivně potvrzeny a že jde jen o ničím nepodložené tvrzení obviněného. 9. Obviněný rovněž zpochybnil protiprávní charakter svého jednání a neoprávněnost užití dat uložených v počítačovém systému, které jsou předpokladem naplnění objektivní stránky přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru odkázal na ustanovení § 69 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o policii“). Podle názoru obviněného náplní jeho práce tzv. operativce byla operativně pátrací činnost, kterou lze i podle interních aktů Policie České republiky provádět s využitím lustrací. Nemůže proto obstát závěr, že jím prováděné lustrace byly neoprávněné, přičemž lustracím, které provedl, nemohl přidělovat čísla jednací, která neměl přidělena, ale bylo dovoleno používat zkratku „opč“. Jak dále obviněný zdůraznil, informace získané při lustracích nepředal žádné třetí osobě, z jejich provedení nijak netěžil on ani žádná třetí osoba a nikdo nezískal žádnou výhodu či informační převahu. Obviněný sice neučinil písemný záznam o lustracích, což však může být pouze kázeňským přestupkem, nikoli přečinem podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 10. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný i v chybném užití zá