5 Tdo 487/2016 — Nejvyšší soud

5 Tdo 487/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 2. 2017 Spisová značka:5 Tdo 487/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.487.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:29. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 487/2016-38 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 55 To 97/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 175/2014, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 55 To 97/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 T 175/2014, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl ve zkratce dopustit tím, že jako podnikající fyzická osoba a plátce daně z přidané hodnoty postupně od července 2010 do ledna 2011 podal Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, územní pracoviště v Hranicích, celkem tři přiznání k dani z přidané hodnoty za 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2010, ve kterých byly zahrnuty v popisu skutku podrobně specifikované faktury na dodávky různého zboží od společnosti Cefeus, s. r. o., ačkoli plnění na základě těchto faktur ve skutečnosti poskytnuto nebylo a nebylo za ně ani zaplaceno, čímž došlo k neoprávněnému zvýšení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za jednotlivá čtvrtletí v částkách 64 140 Kč, 10 880 Kč a 28 112 Kč, tudíž celková škoda způsobená České republice zastoupené správcem daně činila 103 132 Kč. Za to mu byl podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku. 2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. K. odvolání. Na jeho podkladě Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného P. K. pro skutek popsaný v obžalobě, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, zastavil podle § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 3. Nejvyšší státní zástupce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání v neprospěch obviněného P. K. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. 4. V úvodu dovolání nejvyšší státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a zopakoval důvody, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Připomněl zejména rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. 11. 2014, jež krajský soud interpretoval stroze tak, že uložené penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, má povahu trestu a současně jak uložení takového penále, tak trestu podle trestněprávních norem by bylo porušení zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů odvolací soud vyvodil nepřípustnost trestního stíhání obviněného P. K., s čímž se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. 5. Dovolatel zdůraznil, že na oblast trestního řízení nelze mechanicky aplikovat citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či Evropského soudu pro lidská práva bez přihlédnutí ke specifikům české právní úpravy. Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud neřešil v citovaném rozhodnutí, o něž odvolací soud opřel své závěry o nutnosti zastavit trestní stíhání, zda vyměření penále podle § 37b zákona o správě daní a poplatků představuje překážku rei iudicatae z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin podle § 240 tr. zákoníku. Naopak Nejvyšší správní soud se primárně zaměřil na možnost použití pozdější příznivější právní úpravy ve prospěch pachatele (tzv. pravá retroaktivita). Byl si vědom souvislosti jím řešené problematiky s otázkou možnosti dvojího postihu téže osoby pro týž skutek, resp. jeho zákazu vyplývajícího z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), a sám konstatoval, že jeho závěry v projednávané věci se dotýkají současně i zásady ne bis in idem, k níž se však vyjadřovat nezamýšlel, neboť by tím překročil své pravomoci a dokonce i ústavní princip zakotvený v čl. 38 odst. 2 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. 6. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je nutné před zodpovězením otázky, jestli lze v případě penále podle daňových předpisů uplatnit zásadu ne bis in idem ve vztahu k uplatnění trestní odpovědnosti podle § 240 tr. zákoníku, zkoumat naplnění tří kritérií stanovených mj. judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Jedná se o požadavek, aby obě sankce měly trestní povahu, dále podmínku totožnosti skutku a třetí podmínkou je existence dvojího řízení. K trestní povaze penále dovolatel připomněl názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, podle něhož penále uložené v daňovém řízení nemá trestní povahu, s nímž se nejvyšší státní zástupce ztotožnil. Uvedl, že jak penále podle § 37b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tak podle § 251 daňového řádu ukládá správce daně v reakci na zjištěný nedoplatek nebo přeplatek, aniž by zkoumal další okolnosti týkající se nesprávného tvrzení daně. Správce daně nemá ani možnost ovlivnit výši penále, která stejně jako důvody pro jeho uložení vznikají přímo ze zákona, jde o tzv. obligatorní sankci, nikoli trestní, u níž je typická zásada individualizace. Další výrazný rozdíl mezi oběma postihy dlužníka daně spatřoval dovolatel v možnosti přechodu sankce na jinou osobu. Daňová povinnost spolu s příslušenstvím, mezi něž patří penále, přechází po smrti plátce daně na jeho dědice, ale v případě úmrtí fyzické osoby jí uložená trestněprávní sankce na žádnou jinou osobu nepřechází. Pro případ, že by se Nejvyšší soud odhodlal revidovat svůj dříve vyslovený názor o netrestní povaze penále ukládaného podle daňových předpisů, nebylo zcela jistě podle mínění nejvyššího státního zástupce naplněno další z tzv. Engelových kritérií, jímž je zachování totožnosti skutku v obou řízeních. Zatímco penále bylo obviněnému vyměřeno za nepravdivé daňové tvrzení, jeho trestní stíhání bylo vedeno pro skutek spočívající v úmyslném relativně sofistikovaném jednání, spočívajícím v zařazení fiktivních daňových dokladů do účetní evidence, což vedlo ke snížení daňové povinnosti obviněného jako subjektu daně z přidané hodnoty. Dovolatel také zdůraznil, že ani Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ve věci Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. 11. 2014, nevyloučil trestní postih pachatele „účetního trestného činu“, pokud ten provádí nezákonné manipulace s účetními doklady, které pak nepodávají pravdivé informace o jeho stavu. V českém právu je takový čin postihován podle ustanovení § 254 tr. zákoníku, ovšem pokud jím pachatel směřuje ke zkrácení daně či vylákání daňové výhody a jeho jednání dospělo alespoň do stadia pokusu, musí být posouzeno pouze jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240. Jednočinný souběh obou těchto trest