5 Tdo 570/2015 – Nejvyšší soud

5 Tdo 570/2015-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 226/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný J. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 5 T 226/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin a za další sbíhající se trestné činy konkretizované v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech v dřívějších rozsudcích, resp. v trestním příkaze, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali obviněný J. L. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014. Z podnětu odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o uložení trestu. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jde o trest uložený i za trestné činy spáchané v souběhu, jak je odvolací soud konkretizoval ve svém rozsudku. Současně odvolací soud zrušil výroky o trestech v dřívějších odsuzujících rozsudcích Okresního soudu v Liberci, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným. Obviněný J. L. podal dne 10. 12. 2014 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 55 To 332/2014, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněného orgány činné v přípravném řízení postupovaly nezákonně při provádění neodkladného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka podle § 164 odst. 1 tr. řádu. Nezákonnost postupu spatřuje rovněž v tom, že policejní orgán nejdříve podal podnět příslušnému správci daně k provedení daňové kontroly a teprve poté se na podkladě oznámení tohoto správce daně začal věcí zabývat v trestním řízení. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, správce daně z podnětu policejního orgánu porušil povinnost mlčenlivosti. Podle obviněného soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem a v souvislosti s těmito námitkami obviněný zpochybnil i výši způsobené škody. Soudy nižších stupňů podle přesvědčení obviněného nepřihlédly k okolnosti, že musel vynaložit náklady na nákup materiálu a mzdové náklady. Obviněný má rovněž za to, že mu měl být ukládán trest podle zákona účinného v době spáchání posuzovaného činu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný dále navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného zčásti vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce pak nemá v této věci žádné pochybnosti o správném vyřešení otázky časové působnosti trestního zákona, protože ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je pro obviněného příznivější. Pokud jde o námitky obviněného, jimž zpochybnil správnost výroku o trestu, podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž v posuzované věci nejsou dány důvody ani k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, jak požadoval obviněný ve svém dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. L. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný J. L. však v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, přičemž shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v námitkách zaměřených proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Pouze nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněného, jimiž zpochybnil zákonnost provedení výslechu dvou svědků jako neodkladných nebo neopakovatelných úkonů podle § 164 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí následující. Za neodkladný úkon se ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladný úkon se tedy vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (viz slovní spojení „… než bude zahájeno trestní stíhání“). To, zda v určité trestní věci jde o neodkladný (nebo i neopakovatelný) úkon, se posoudí vždy podle okolností každého konkrétního případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu zpravidla nejdříve rozhoduje policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posoudí, zda jsou splněny zákonné podmínky citovaného ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka či v rekognici podle § 158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce již před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí mimo jiné ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o d