5 Tvo 55/2001 – Nejvyšší soud

5 Tvo 55/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2001 stížnosti obžalovaných F. H., a J. B., které podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 11 Ntv 1/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 30/97, a rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu t a k t o : Z podnětu stížností obžalovaných F. H. a J. B. se napadené usnesení z r u š u j e . Podle § 71 odst. 3 tr. řádu se lhůta trvání vazby obžalovaných F. H. a J. B. pro případ, že budou vzati do vazby, p r o d l u ž u j e o čtyři měsíce od doby, kdy bude omezena jejich osobní svoboda v souvislosti s rozhodnutím o vzetí obžalovaných do vazby. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 11 Ntv 1/01, bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. řádu tak, že lhůta trvání vazby obžalovaných F. H. a J. B. se prodlužuje o 4 měsíce od doby jejich zadržení. Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní prostřednictvím svých obhájců včas stížnosti. Podle obhájce obžalovaného F. H. není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů se tento obžalovaný v místě bydliště nezdržuje, proto navrhuje zrušení napadeného usnesení. Obhájce obžalovaného J. B. v odůvodnění stížnosti zpochybňuje existenci vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když podle jeho názoru samotné nedostavení se k hlavnímu líčení k jeho odůvodnění nestačí. Jak dále uvedl, soud ani neví, jaký důvod vedl obžalovaného J. B. k tomu, že se nedostavil (mohlo jít o případnou přechodnou nedosažitelnost či zdravotní problémy), proto považuje i vydání příkazu k zatčení za předčasné. Vazbu shledává nedůvodnou i s poukazem na vývoj procesní situace, na současnou fázi trestního stíhání a na dobu, která uplynula od posledního projednávání věci. Nesouhlasí ani se závěrem, že věc nemohla být dosud skončena, a pokud se tak stalo, je třeba to přičíst postupu orgánů činných v trestním řízení. Obhájce J. B. připomíná, že od vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí uplynuly takřka čtyři roky a v této době byl údajně soud zcela nečinný. Proto žádá, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby byl návrh na prodloužení vazby zamítnut. Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům: Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 9 T 4/96, byli obžalovaní F. H. a J. B. (spolu s dalšími obžalovanými) uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl uložen obžalovanému F. H. trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku se zařazením k jeho výkonu do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti, obžalovanému J. B. trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. K odvolání obžalovaných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích byl citovaný rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 1997, sp. zn. 1 To 9/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 71 odst. 3 tr. řádu platí, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Jakkoli je zřejmé, a to i s ohledem na ustanovení § 71 odst. 6 tr. řádu, že se při tomto rozhodování předpokládá typicky situace, kdy je obviněný ve vazbě, na druhé straně ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu nevylučuje, aby bylo za splnění dalších podmínek rozhodnuto o prodloužení vazby na dobu převyšující dva roky i tehdy, jestliže je obviněný na svobodě, jsou zde však důvody vazby a zákonná dvouletá lhůta vazby nebo lhůta, na kterou byla vazba dále prodloužena, již uplynula. Jinak by totiž nebylo možné obviněného vzít do vazby ani za situace, když po propuštění obviněného na svobodu opětovně vyvstal některý z důvodů vazby, přičemž z chování obviněného a z dalších rozhodných okolností je evidentní, že účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak, než opětovným vzetím obviněného do vazby. Nejvyšší soud České republiky tedy uzavírá, že vazbu lze podle § 71 odst. 3 tr. řádu (popřípadě též podle § 71 odst. 2 tr. řádu) prodloužit i v případě, kdy je obviněný na svobodě po propuštění z vazby z důvodu uplynutí lhůty trvání vazby uvedené v citovaném ustanovení, to však jen za předpokladu, že ve věci nastanou nové okolnosti, pro něž je nutno obviněného vzít znovu do vazby, a je přitom zřejmé, že bez zajištění jeho osoby bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 řádu (resp. § 71 odst. 2 tr. řádu). Přitom však podle § 71 odst. 4 tr. řádu nesmí dosud vykonaná vazba spolu s lhůtou, o níž je trvání vazby prodlouženo, přesáhnout tři roky, a u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.) čtyři roky. Vrchní soud v Praze postupoval v napadeném usnesení v zásadě ve shodě s těmito právními závěry, pokud prodloužil vazbu obžalovaných F. H. a J. B. Z předloženého spisového materiálu je patrné, že oba obžalovaní již byli v této trestní věci ve vazbě, a to obžalovaný F. H. od 1. 11. 1994 a obžalovaný J. B. od 3. 11. 1994, oba pak do 31. 8. 1997, kdy byli propuštěni na svobodu. Zákonná dvouletá doba vazby jim již byla jednou prodloužena právě do 31. 8. 1997 usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 1 Ntv 6/97, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 1 Tvno 134/97. Oba obžalovaní byli dosud ve vazbě celkem 2 roky a téměř 10 měsíců, proto prodloužením jejich vazby o další 4 měsíce nebyla překročena maximální přípustná hranice trvání vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu, která v případě obžalovaných činí 4 roky, neboť jsou stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., který patří do okruhu zvlášť závažných trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák. Jestliže i přes uvedené konstatování Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaných stížností zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a nahradil je vlastním rozhodnutím, učinil tak ze dvou důvodů. Jednak bylo nutné výslovně vyjádřit, že za situace, kdy jsou oba obžalovaní na svobodě, lze dobu jejich vazby prodloužit jen podmíněně, tj. pro případ, jestliže budou skutečně do vazby vzati. Jinak by bylo rozhodnutím vrchního soudu o prodloužení vazby předjímáno rozhodnutí, že obžalovaní budou vzati do vazby, ačkoli o tom přísluší rozhodnout jinému soudu podle situace v době jeho rozhodování a teprve po výslechu obžalovaných. Druhým důvodem, který vedl Nejvyšší soud České republiky ke změně napadeného rozhodnutí, je potřeba preciznějšího vymezení počátku prodloužené lhůty vazby. Vlastnímu vzetí do vazby totiž může předcházet nejen zadržení obžalovaných (§ 75 a násl. tr. řádu), na které vázal počátek prodloužené lhůty vazby vrchní soud ve výroku napadeného usnesení, ale též jejich zatčení (§ 69 tr. řádu), když v návrhu na prodloužení vazby předpokládá předseda senátu soudu prvního stupně i vydání příkazu k zatčení, nebo obecně je rovněž možné jiné omezení osobní svobody obviněného (např. omezení osobní svobody podle § 76 odst. 2 tr. řádu, předvedení podle § 90 tr. řádu, resp. zajištění podle § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ostatně proto se podle § 71 odst. 8 věty první tr. řádu lhůty vazby uvedené v § 71 odst. 2 a 3 tr. řádu počítají od doby, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Jsou-li tedy obžalovaní na svobodě, počátek lhůty prodloužené vazby je třeba vázat na jakýkoli z uvedených způsobů omezení osobní svobody obžalovaných, k němuž dojde v souvislosti s jejich vzetím do vazby, nikoli jen na zadržení. Pokud jde o další podmínky stanovené pro možnost prodloužení vazby na dobu převyšující dva roky podle § 71 odst. 3 tr. řádu, Nejvyšší soud České republiky především konstatuje, že v případě, potvrdí-li se dále uvedené a nově nastalé skutečnosti i v době rozhodování o vazbě, resp. nebudou-li obavy jimi vyvolané rozptýleny ani výslechem obžalovaných, bude u obou z nich možné dovodit existenci důvodu vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obžalovaní F. H. a J. B. jsou totiž na podkladě obžaloby stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to dílem dokonaný a dílem spácha