5 Tz 273/2001 — Nejvyšší soud

5 Tz 273/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2002 Spisová značka:5 Tz 273/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:5.TZ.273.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tz 273/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. ledna 2002 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. Ntd 7/01, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 13 Nt 39/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 135/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu t a k t o : Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože není důvodná. O d ů v o d n ě n í : Na obviněného M. G. byla dne 29. 11. 2000 podána u Okresního soudu v Hradci Králové obžaloba pro trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. Trestných činů útoku na státní orgán a pomluvy se měl dopustit několika útoky proti soudcům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové a v některých případech i vůči ostatním soudcům České republiky, a to hrubými a urážlivými výroky napadajícími odbornost soudců a jejich důstojnost, které použil v písemných podáních zaslaných těmto soudům. Věc je u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 135/2000. K návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Hradci Králové na odnětí této věci a na její přikázání jinému soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 13 Nt 39/2000, podle § 25 tr. řádu tak, že trestní věc obviněného M. G. se Okresnímu soudu v Hradci Králové neodnímá. Jak v odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud zdůraznil, skutečnost, že dva z dotčených soudců dosud působí u Okresního soudu v Hradci Králové, nikoli ovšem na trestním úseku, není důležitým důvodem ve smyslu § 25 tr. řádu. Takové důvody je třeba posuzovat v každém konkrétním případě zvlášť, přičemž jejich závažnost by měla převýšit nad zájmem na projednání věci zákonným soudcem, tedy nad dodržením ústavní zásady podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Hradci Králové dále uvedl, že za důležitý důvod pro odnětí a přikázání věci je možno zpravidla považovat vyloučení všech soudců příslušného soudu, přičemž trestní soudci z projednávání věci obviněného M. G. vyloučeni nejsou. I napadení soudci byli osočeni v rámci výkonu své úřední činnosti a profesionalita výkonu soudcovské činnosti vyžaduje, aby důvody pro vyloučení soudce vzhledem k poměru věci nebo k osobám na řízení zúčastněným byly jen zcela výjimečné. Navíc obviněným M. G. jsou napadáni soudci nejen východočeské justice, ale v podstatě soudci celé České republiky, což by při respektování návrhu na delegaci znamenalo přesunout rozhodování o vině obviněného mimo českou justici vůbec. Z podnětu podání obviněného M. G., posouzeného jako návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové a její přikázání jinému soudu z důvodu namítané podjatosti soudců tohoto soudu i Okresního soudu v Hradci Králové, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. Ntd 7/01, podle § 25 tr. řádu tak, že se věc Okresnímu soudu v Hradci Králové neodnímá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud poukázal mimo jiné na povahu a význam důležitých důvodů pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu ve smyslu § 25 tr. řádu, které představují odklon od ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, takže delegace věci bude namístě jen výjimečně. Podle názoru vrchního soudu z obsahu spisu neplyne nic, čím by bylo tvrzení obviněného o podjatosti soudců příslušného soudu podloženo skutečnými fakty. Jde o tvrzení paušální, nekonkrétní a nedoložené ověřitelnými argumenty. Z obsahu spisu je patrné, že obviněný v minulosti zaujímal více či méně kritický postoj v podstatě ke všem soudcům, kteří rozhodovali v nějaké jeho věci. Za této situace je vrchní soud přesvědčen, že nelze přistoupit na to, aby obviněný tím, že by přípustnou či nepřípustnou formou kritizoval jednotlivé soudce, dosáhl jejich vyloučení z rozhodování jeho věcí, které by byly předány soudcům jiným. Mimo průtahů řízení by to totiž mělo za následek zvýhodnění obviněného, který by si tak mohl v rámci občanskoprávního sporu nebo v trestním řízení fakticky „vybírat“ soudce podle vlastní úvahy tím, že by jej buď kritizoval, či nikoliv. Tím by byl porušen princip rovnosti stran a obviněný by tak mohl zcela účelově a donekonečna protahovat řízení. Proti oběma citovaným usnesením podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. G. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadenými rozhodnutími byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 25 tr. řádu. Podle názoru ministra spravedlnosti lze souhlasit s charakteristikou významu důležitých důvodů ve smyslu § 25 tr. řádu, jak je uvedena v napadených rozhodnutích, pokud jde o možnost delegace věci, která je výjimkou ze zmíněné ústavní zásady podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ministr spravedlnosti souhlasí rovněž se závěrem, že adresnou či neadresnou kritiku uplatněnou proti soudcům při projednávání konkrétní věci nelze bez dalšího považovat za skutečnost, která by zakládala důvod k vyslovení podjatosti těchto soudců. Důvod delegace projednávané věci ovšem ministr spravedlnosti spatřuje ve skutečnosti, že státní zástupce posoudil určité jednání obviněného jako trestné činy útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., kterých se obviněný měl dopustit ke škodě konkrétních soudců okresního i krajského soudu (ve většině doposud na těchto soudech činných) a podal u místně příslušného soudu na obviněného pro tyto trestné činy obžalobu. Dále ministr spravedlnosti zdůraznil význam ústavního principu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v § 5 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu a zajistit objektivitu řízení a rozhodnutí. Těmito souvislostmi se podle názoru ministra spravedlnosti v napadených rozhodnutích nezabýval jak Krajský soud v Hradci Králové, tak ani Vrchní soud v Praze, přestože lze mít za to, že v daném případě jsou dány pochybnosti o nestrannosti soudu a o objektivitě řízení, jak oprávněně namítli i trestní soudci Okresního soudu v Hradci Králové ve svém návrhu na delegaci. Na podporu své argumentace pak ministr spravedlnosti poukazuje na dosavadní judikaturu, která řešila obdobné případy v rozhodnutích publikovaných pod č. 7/1984-I. Sb. rozh. tr. a č. 39/1993 Sb. rozh. tr. Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby bylo podle § 268 odst. 2 tr. řádu vysloveno vytýkané porušení zákona, aby byla podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušena obě napadená usnesení i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby Nejvyšší soud České republiky dále postupoval podle § 271 tr. řádu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroků v napadených usneseních Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, jež jim předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud však zjistil, že zákon porušen nebyl, a to nejen v tom směru, jak rozhodnutím vytýká stížnost pro porušení zákona, ale ani v jiném ohledu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností: V posuzované věci obviněného M. G. je z předloženého trestního spisu zřejmé, že věcná příslušnost okresního soudu je dána ustanovením § 16 tr. řádu a místní příslušnost Okresního soudu v Hradci Králové vyplývá za skutečnosti, že obviněný měl spáchat trestné činy, které mu obžaloba klade za vinu, v obvodu tohoto soudu. Podle § 25 tr. řádu platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoli pojem „důležité důvody“ není blíže definován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), proto důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu a umožnit věc projednat a rozhodnout u jiného než místně příslušného soudu hospodárněji a ry