6 Tdo 250/2005 — Nejvyšší soud

6 Tdo 250/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2005 Spisová značka:6 Tdo 250/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.250.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 300/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 250/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. března 2005 o dovolání obviněných Ing. T. P., a Ing. R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 137/2002, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. T. P. a Ing. R. V. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Obviněný Ing. T. P. a obviněný Ing. R. V. podali prostřednictvím obhájce JUDr. Z. K. dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816. Tímto rozsudkem z podnětu odvolání obviněného Ing. T. P. a Ing. R. V. a okresního státního zástupce v Semilech byl napadený rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu a náhradě škody podle § 259 odst. 3 tr. ř. a nově odvolací soud rozhodl tak, že Ing. T. P. a Ing. R. V. uznal vinnými jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002, jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Každý z nich byl podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu pěti let. Dále byl každému z obviněných uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakýchkoliv funkcí v zastupitelstvech obcí a krajů na dobu pěti let. „Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené město R. n. J. odkázáno se svým nárokem na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních“. Dovolání obvinění podali do výroku o vině a v návaznosti na to i do výroku o trestu s tím, že důvod dovolání spatřují v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Domnívají se, že se nemohli dopustit zaviněného jednání, kterým by naplňovali skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák., neboť v jejich zavinění nebyla zahrnuta vědomost o podstatných skutečnostech, tedy zákonných znacích skutkové podstaty trestného činu. Oni sami chápali záležitost po stránce ekonomické a takto ji i posuzovali. Ještě před realizací právních úkonů věc konzultovali s F. ú. v J. Ani jeden z dovolatelů není právně vzdělán, ostatně nesprávně hodnotili situaci i lidé právně vzdělaní – okresní státní zástupce, místopředsedkyně okresního soudu, která věc rozhodovala, krajský státní zástupce, senát krajského soudu při svém původním rozhodování a nejvyšší státní zástupkyně. Okresní i krajský soud původně vycházely z toho, že státu vznikla škoda tím, že dovolatelé učinili právní úkony vedoucí k tomu, že komponenty čističky odpadních vod byly prodány za nižší cenu, než za jakou prodány být měly. Nejvyšší soud úvahy okresního a krajského soudu označil za nesprávné, a v podstatě vyslovil opačný názor, totiž že státu škoda vznikla tím, že prodej byl vůbec realizován. Dodali, že správci daně (F. ú. v J.) žádná škoda nevznikla, ani sám za městem R. n. J. z tohoto titulu žádnou pohledávku neeviduje. Současně mají za to, že není možné, aby někdo, kdo správcem daně není, uvažoval o jejím zkrácení. V uvedených souvislostech je podle jejich názoru absurdní, aby jednali zaviněně. Dále obvinění brojí proti tomu, že nebylo přistoupeno k vypracování doplňujícího znaleckého posudku. Do značné míry tak nebyla věc po skutkové stránce náležitě objasněna, když ze spisu není zřejmé, v jakém rozsahu došlo „k uplatnění nároku na vrácení DPH zcela oprávněně (v důsledku jiné než popsané činnosti města) a v jakém rozsahu, případně zda vůbec, došlo k uplatnění nároku neoprávněně“. K trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. obvinění uvedli, že podmínkou překročení pravomoci je úmysl způsobit jinému škodu a úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Právě proto, že dovolatelé neměli v úmyslu komukoliv škodu způsobit, škoda jejich jednáním vzniknout nemohla, rovněž neměli v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nýbrž získat prospěch oprávněný. Z tohoto pohledu mají za to, že jim vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Obviněný Ing. T. P. zdůraznil, že při uzavírání smluv jednal v postavení starosty města, nevystupoval při popsaných jednáních jako veřejný činitel, který vykonává určitou pravomoc, nerozhodoval o právech a povinnostech jiných, ale jako představitel města, do jehož působnosti spadá, činit za město majetkové úkony, tyto úkony realizoval – prodával komponenty technologického zařízení čističky odpadních vod stejně jako by prodával či nakupoval cokoliv jiného. Totéž lze konstatovat ve vztahu k obviněnému Ing. R. V. Při uzavírání smluv nejednal v postavení místostarosty, ale z pozice jednatele soukromoprávního subjektu. Podle obviněných je tedy zřejmé, že i při neoprávněně realizovaných úkonech, tedy úkonech, ke kterým by bylo kompetentní zastupitelstvo města či jeho rada, se nemohli dopustit překročení pravomoci veřejného činitele, protože jako veřejní činitelé nevystupovali. O překročení pravomoci (nikoliv ovšem veřejného činitele) by mohlo jít, pokud by jednání starosty města bylo v rozporu s ustanovením § 36a odst. 1 písm. j) zák. č. 367/1990 Sb., ve znění zákona č. 485/1991 Sb., o obcích, kdy k dohodě o splátkách s lhůtou splatnosti delší než osmnáct měsíců je zapotřebí souhlasu zastupitelstva tohoto města. Dovolatelé jsou navíc přesvědčeni, že úkon dohody o splátkování kupní ceny nespadá do kompetence městského zastupitelstva, byť lhůta splatnosti byla delší než osmnáct měsíců. Smyslem zákona v posuzované věci je omezení pravomoci starosty a svěření rozhodnutí kolektivnímu orgánu tehdy, dochází-li na jednu stranu k „vyvedení majetku z majetkové sféry obce a na druhou stranu ekvivalent hodnoty zcizeného majetku je splátkován po dobu delší než je v zákoně uvedena a nikoliv tehdy, je-li majetek převáděn obci či jím zřízenému subjektu zpět“. Z uvedeného důvodu zastávají obvinění názor, že předmětným úkonem nedošlo k překročení pravomoci veřejného činitele, ale ani k překročení pravomoci starosty obce. Navrhli, aby na základě těchto skutečností Nejvyšší soud usnesením rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Zdůraznila, že veškerými námitkami se již Nejvyšší soud zabýval v rámci řízení o dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obou obviněných, kdy dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněných Ing. T. P. a Ing. R. V. Stěžejním je podle státní zástupkyně to, že v dané věci město R. n. J. získalo na základě uzavřených smluv v daňovém řízení a přiznání k DPH za září 1995 „neoprávněně vrácenou daň z přidané hodnoty ve výši 2.696.671,-- Kč“. Nestalo se tak v souladu se zákonem, protože účelem majetkových převodů, v souvislosti s nimiž byla „neoprávněně vrácena daň z přidané hodnoty“, byl výlučně opětovný návrat majetku prodejci, byť s odkladem na uvedenou dobu. Nelze přehlédnout, že účelem kupních smluv nebylo uzavřít obchodně závazkový právní vztah a převést vlastnického právo prodávajícího na kupujícího, nýbrž realizace záměru získat nadměrný odpočet na daň z přidané hodnoty. Takový úkon není možné hodnotit jako úkon platný, a to pro rozpor s ustanovením § 39 občanského zákoníku, neboť takto obvinění obešli zákon. Pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, jehož se podle § 1