6 Tdo 871/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 871/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2008 Spisová značka:6 Tdo 871/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.871.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 871/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 dovolání, které podal obviněný mjr. Mgr. S. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 405/2007, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mjr. Mgr. S. L. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 405/2007, byl obviněný mjr. Mgr. S. L. uznán vinným, že během měsíce října 2005, v rozporu zejména s ustanovením § 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v platném znění, § 2 odst. 3 a § 29 písm. a), c) tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR Dubňany, v sídle tohoto oddělení, opakovaně požadoval po svých podřízených provádění různých prací při zvelebování bytu své přítelkyně Z. Š., v úmyslu zvýhodnit ji poskytnutím bezplatné pracovní síly, a to jak v době jejich výkonu služby, tak i volna, či v rámci pracovní rehabilitace, čemuž se npor. Ing. J. K., pprap. M. B., pprap. R. B., pprap. Z. K., pprap. L. Ř. (správně má být prap. L. Ř.) a nprap. R. S. (správně má být prap. R. S.) podřídili a práce vykonali z obavy, že by jinak byli z jeho strany vystaveni mstivému jednání. Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s výkonem pravomoci veřejného činitele na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo vnitra, Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný mjr. Mgr. S. L. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 7 To 547/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Vůči citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný mjr. Mgr. S. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v rámci řízení před soudy obou stupňů nikdy nedošlo k prokázání jeho skutečného příkazu. V odůvodnění podání obviněný uvedl, že v průběhu řízení před prvostupňovým soudem byla svědky pprap. B., prap. S., pprap. K., pprap. B., prap. Ř., npor. Ing. K. tvrzena obava z jeho osoby, která je však vedla k podání trestního oznámení až téměř rok po celé události, a to z důvodu snahy jej jako nadřízeného z funkce sesadit z důvodu blížící se platnosti služebního zákona. Konstatoval, že v odůvodnění rozsudku se soud vypořádal z předloženými důkazy tak, že jedné skupině svědků (shora uvedeným) uvěřil a výpovědím druhé skupiny svědků (D., Š., V., nprap. Č., nprap. V., M.) a jeho osobě nikoliv. V této souvislosti podotkl, že na pracovně Policie ČR v Dubňanech se v průběhu vyšetřování nacházely na nástěnce vyvěšené termíny ohledně průběhu oprav bytu paní Š., což vedlo k tomu, že všichni podřízení měli časově velmi dobře sladěnou výpověď. Obviněný namítl, že soud prvního stupně vedl celé řízení v jeho neprospěch, což shledal např. ve zkoumání jeho vztahu ke svědkyni Š., kdy bylo zabíháno do intimních podrobností, přestože se jednalo o vztahy mimo pracoviště. Opačně soud postupoval u svědků pprap. B. a npor. Ing. K., jejichž intimní vztah vůbec nezkoumal, ačkoliv měl zjistit skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností. Tento vztah, který vznikl a rozvíjel se přímo na pracovišti Policie ČR Dubňany, obviněný jako neprofesionální jmenovaným několikrát vytkl, a tudíž měli osobní důvod se mu mstít. V průběhu dokazování před prvostupňovým soudem došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně a nezaujatě a objasňovat i bez návrhu jak okolnosti svědčící v jeho prospěch tak i neprospěch. Zásada in dubio pro reo byla porušena též v tom, že zůstanou-li i po provedení a vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít v jeho prospěch. Pokud okresní soud při vyhlašování rozsudku prohlásil, že existují dvě protichůdné linie výpovědí a uvěřil jedné z nich „protože by to prostě mohla být pravda“, tak jej odsoudil na základě skupiny nepřímých důkazů, které se navíc opírají často jen o pocity svědků a nikoliv o určitá a jednoznačná tvrzení. Během dokazování se pracovalo pouze s nepřímými důkazy, jenž však vykazovaly vzájemné rozpory. Jedna skupina svědků, která měla osobní zájem na stíhání obviněného, tvrdila, že šlo o rozkaz, druhá skupina potvrdila tvrzení obhajoby, že se nejednalo o rozkaz, ale o pomoc přátel a kolegů. Za relevantní obviněný označil i okolnost, že k podání podnětu došlo s několikaletým časovým odstupem, a to až na základě jeho výtek vůči svým podřízeným – svědkům vypovídajícím v jeho neprospěch. Zmínil též předložené zprávy SMS, které mu zaslal svědek pprap. B., z nichž vyplývá spíše přátelský vztah a nikoliv obava a strach; během trestního řízení však jmenovaný vypovídal proti němu. Prvostupňový soud se nezabýval ani otázkou, že někteří svědci obžaloby mluvili velmi nekonzistentně a rozporuplně, zejména v okolnostech jejich bázlivého vztahu ke svědkyni Š. a jeho osobě, což bylo vyvráceno fotografiemi z různých oslav a společenských akcí, eventuálně jako v případě svědka prap. S. se jednalo o vzájemnou kamarádskou výpomoc, kterou mu paní Š. i obviněný vrátili výpomocí na rodinném domě, jenž si pronajal. Podle obviněného byly výpovědi této skupiny svědků nelogicky postaveny do kontextu jejich tvrzení, že obviněný byl tvrdý velitel, dával jim přísné služební rozkazy, což však vyplývá z postavení Policie ČR jako organizace, kde se vertikální řídící akty prosazují prostřednictvím rozkazů. Rozkaz, který by byl v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, tedy musí být splněn a následně ohlášen nadřízenému, ne však až po roce a půl. Přitom tato skutečnost byla použita jako podpůrný důkaz tvrzení obžaloby. Podle obviněného nebyly naplněny zákonné znaky „trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť toho se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci“. Škodou se zde rozumí nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální, zejména např. poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná výhoda na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, neplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla, anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Institut zásady in dubio pro reo spočívá v tom, že vina musí být bez jakýchkoliv pochybností prokázána, a pokud tyto existují, musí být obviněná osoba v duchu této zásady zproštěna. Obviněný namítl, že o jeho vině byla celá řada pochybností. Odsuzující rozsudek, byť opticky velmi mírný a výchovný, proto shledal nespravedlivým. Označuje totiž dosud bezúhonného člověka, policistu a velícího důstojníka jako odsouzence pouze na základě několika nepřímých důkazů, proti kterým stojí nejméně stejně relevantní důkazy opaku či podobné pochybnosti o opačném průběhu skutků, ze kterých byl obviněn