Tpjn 304/2014 – Nejvyšší soud

1 NEJVYŠŠÍ SOUD TRESTNÍ KOLEGIUM ____________________________________ sp. zn. Tpjn 304/2014 STANOVISKO trestního kolegia Nejvyššího soudu k otázce, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku Vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Odůvodnění: Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko k otázce, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku.Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na základě podnětu nejvyššího státního zástupce ze dne 2. 7. 2014, z něhož vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství zaznamenalo v rámci výkonu své působnosti ohledně uvedené otázky rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu. Nejvyšší státní zástupce ve svém podnětu uvedl, že otázka, zda je vykonavatel soudního exekutora úřední osobou, není v rámci judikatury Nejvyššího soudu řešena poprvé a i v minulosti se soudy k této složité právní otázce stavěly protichůdně. Podání podnětu k zaujetí stanoviska bylo iniciováno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013, v němž se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že vykonavatele soudního exekutora není možno pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Obdobný názor pak Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tz 65/2013, v němž uvedl, že vykonavatele ani další zaměstnance soudního exekutora nelze považovat za úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Poukázal mj. na to, že přenesení některých činností soudním exekutorem na jiné osoby je možné, ale přenesení osobního statusu exekutora, a tím i statusu úřední osoby, možné není. Podobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 478/2004, konstatoval, že poškozený jako zaměstnanec soudního exekutora podle § 27 odst. 1 exekučního řádu se nenacházel v postavení veřejného činitele, neboť takové postavení má jen soudní exekutor. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že uvedené závěry učinil Nejvyšší soud i přesto, že v uvedených rozhodnutích zmínil i zcela opačný názor dříve judikaturou zaujatý, a to bez toho, aby jej zcela odmítl či důvodně prohlásil za již překonaný. Jde o rozhodnutí publikované pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr., v němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 4 To 810/2000, vyslovil, že „… pokud poškozený vystupoval jako soudní vykonavatel, jehož úkolem bylo zajistit soupis movitých věcí povinného na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního usnesení, je veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona“. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 Tz 168/2001, konstatoval, že „… soudní vykonavatele provádějící dražbu a s ní spojené úkoly je nutno považovat ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona za odpovědné pracovníky soudu, kteří se podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. Nejvyšší státní zástupce ve svém podnětu rovněž zmínil, že řešení uvedené problematiky je složité a ani na Nejvyšším státním zastupitelství nepanuje na ni jednotný názor. Ve vyjádření k dovolání obviněného ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 6. 3. 2014, zn. 6 Tdo 1396/2013, zaujalo Nejvyšší státní zastupitelství právní názor, že status úřední osoby má osoba právě z důvodu výkonu určité činnosti. Z tohoto úhlu pohledu pak nepochybně vykonavatel soudního exekutora plní úkoly státu a společnosti a používá přitom svěřené, byť delegované pravomoci. Ztotožňuje se proto spíše s extenzivním výkladem předmětného hmotně právního pojmu, tak jak byl prezentován v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2001 Sb. rozh. tr. a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001.Otázkou, zda lze vykonavatele soudního exekutora pokládat za úřední osobu, se na své poradě dne 26. 6. 2014 zabývalo i trestní kolegium Nejvyššího soudu v rámci projednávání návrhu na publikaci rozhodnutí, které tuto otázku řešilo (srov. shora již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1396/2013). Po obsáhlé diskusi, v níž zazněly protichůdné názory, a po seznámení se s názory připomínkových míst (rovněž protichůdnými) dospělo k závěru, že je vhodné zpracovat stanovisko k dané otázce. Nejvyšší soud si prostřednictvím předsedů krajských soudů vyžádal a opatřil též další rozhodnutí soudů, jimiž se jen doložila jejich nejednotná rozhodovací praxe a odlišné pohledy na řešení sporné právní otázky. Je možné zde zmínit např. rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. 10. 2013, sp. zn. 2 T 326/2013, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že (stručně vyjádřeno) ve svém bydlišti fyzicky napadl dva vykonavatele soudního exekutora, kteří na základě pověření u něho prováděli exekuci – soupis movitých věcí. K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 13 To 559/2013, zrušil napadený rozsudek a věc postoupil místně příslušnému správnímu orgánu, který by mohl věc projednat jako přestupek. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud po poukazu na zákonný text a dříve publikovanou judikaturu učinil závěr, že vykonavatele soudního exekutora nelze považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) [ale ani podle písm. d)] tr. zákoníku. Citované ustanovení dopadá výlučně na soudního exekutora, který je osobou jmenovanou ministrem spravedlnosti a musí splňovat přesně stanovené požadavky. Opačný výklad by totiž znamenal neúměrné zvýšení počtu úředních osob. V další věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 122/2012 se pověřený vykonavatel soudního exekutora nenacházel v postavení poškozeného (jak tomu bylo v naprosté většině výše zmíněných věcí), nýbrž v pozici obviněného. Rozsudkem jmenovaného soudu byl uznán vinným mj. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že v uvedené pozici při provádění exekuce proti povinnému překročil svou pravomoc (v rozsudku blíže popsaným způsobem). Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku (těmi byl uznán vinným i napadeným rozsudkem soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba zmínit, že také tento soud s poukazem na zákonnou úpravu a standardní judikaturu (nejen Nejvyššího soudu, ale i Nejvyššího správního soudu) dospěl k závěru, že vykonavatele soudního exekutora nelze považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. f) [ale ani podle písm. d)], odst. 2 tr. zákoníku, jelikož nevykonává vrchnostenskou pravomoc, ale pouze administrativně technicky provádí výkon rozhodnutí soudního exekutora, jehož je zaměstnancem. Obdobný názor zaujala i ministryně spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona (věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 53/2014 a dosud v ní nebylo rozhodnuto), kterou podala ve prospěch obviněného, jenž byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 34 T 60/2012, uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že ve svém bydlišti fyzicky napadl dva poškozené, kteří z pověření soudního exekutora prováděli v (blíže označené) exekuční věci soupis movitých věcí. Argumentačně se ministryně spravedlnosti ztotožnila s názory Nejvyššího soudu blíže rozvedenými v jeho rozhodnutích učiněných ve věcech pod sp. zn. 5 Tdo 478/2004, 7 Tz 65/2013 a 6 Tdo 1396/2013 (viz výše). Naopak v pravomocných rozsudcích Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 24 T 249/2011, či Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 T 38/2014, se vykonavatel soudního exekutora považuje bez bližšího odůvodnění za úřední osobu. Před zaujetím stanoviska si trestní kolegium Nejvyššího soudu vyžádalo podle § 21 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. vyjádření od Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedy Nejvyššího správního soudu, předsedů vrchních a krajských soudů, právnický