1 Afs 132/2008 — Nejvyšší správní soud

30 Af 44/2010- 51 - text 8 pokračování 30 Af 44/2010 30Af 44/2010 – 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Jany Kubenové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: M. H., zast. Ing. Miroslavem Glabou, daňovým poradcem se sídlem U Sokolovny 21, Zlín, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.4.2010, č.j. 5002/10-1102-701130 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 5.6.2009 byla u žalobce zahájena kontrola daně z příjmů. Předmětem podnikatelské činnosti žalobce v kontrolovaném období byla práce autojeřábem. Na základě provedené daňové kontroly vyloučil správce daně z uplatněných výdajů dle § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ZDP) výdaj za opravu kuchyňské linky a kanceláře ve výši 9.850,- Kč bez DPH a za nákup zabezpečovacích zařízení – antiradarů pro vozidlo BMW v celkové výši 34.798,- Kč bez DPH. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 5.10.2009, č.j. 210440/09/303913707744 byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 15.955,- Kč a současně bylo žalobci sděleno předepsané penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 3.191,- Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto. II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v napadeném rozhodnutí žalovaného [2] Přes výzvu k prokázání, zda uplatněné výdaje jsou výdaji podřaditelnými pod tzv. daňově účinné výdaje ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP žalovaný hodnověrně nedoložil (ač na něm spočívalo důkazní břemeno ve smyslu citovaného ustanovení ZDP a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daně a poplatků ve znění platném po projednávanou věc – dále jen „ daňový řád“), že jsou výdaji žalobcem vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Žalobce v tomto směru nepředložil ani nenavrhl žádné důkazní prostředky, čímž nesplnil svoji důkazní povinnost prokázat pravdivost uplatněných tvrzení. V případě opravy kuchyňské linky nemohlo v dané věci postačit pouhé prokázání fyzické existence majetku – kuchyňské linky, ale bylo nutno prokázat, že je součástí evidence majetku podnikatele resp. jeho obchodního majetku. Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) ZDP, jsou výdaje vynaložené na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání nebo samostatné výdělečné činnosti (§ 7), který není poplatníkem zařazen do obchodního majetku, podle ustanovení § 4 odst. 4 uvedeného zákona, součástí výdajů na osobní potřebu poplatníka. Pro daňové účely tedy nelze tyto výdaje uznat jako daňově účinné ve smyslu ustanovení § 24 ZDP. Kuchyňská linka měla být v době pořízení jednoznačně zaúčtována v jednoduchém účetnictví do majetku poplatníka; žalobcem upravovaná kuchyňská linka však v předložených evidencích majetku nebyla zahrnuta. V případě pořízení antiradarů správce daně nezpochybňuje, že by tato zařízení nebyli legálně povolným autopříslušenstvím, nebo že by se nejednalo o příslušenství automobilu. Žalobce však neprokázal oprávněnost vynaložených výdajů ve vztahu ke zdanitelným příjmům z podnikatelské činnosti. Uvedená zařízení měla žalobce upozorňovat na případná kontrolní měření dodržování nejvyšší rychlosti vozidel a v konečném důsledku jej měla ochránit před případnými sankcemi za nepovolenou rychlou jízdu v podobě pokut nebo odebrání řidičského průkazu. Z daňového hlediska se jedná výhradně o osobní potřebu žalobce ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) ZDP. Daňový poplatník, který využívá pro výkon své podnikatelské činnosti řidičské oprávnění k řízení vozidla by měl především sám ve vlastním zájmu dbát na dodržování zákonem povolené rychlosti a nevystavovat se velmi reálnému riziku udělení sankce v podobě odebrání řidičského průkazu. Nejedná se o nezbytně nutný výdaj vynaložený v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, jde pouze o výdaj vzniklý v důsledku žalobcovy neochoty respektovat při řízení vozidla zákonné povinnosti. III. Žalobní argumentace [3] Žalobce v žalobě namítal neoprávněnost vyloučení předmětných výdajů z režimu tzv. daňově účinných výdajů ve smyslu § 24 ZDP. Ohledně posouzení výdajů na pořízení antiradarů žalobce namítal, že ZDP ani jiný právní předpis nedefinuje žalovaným použitý výraz nezbytně nutné výdaje. Správce daně neoprávněně předjímá nerespektování jiných předpisů ze strany žalobce aniž by to bylo jakkoli dokladovatelné a pro daňové řízení relevantní tvrzení. Při řízení vozidla běžně vzniká situace, kdy si řidič skutečnou rychlost vozidla kvůli vnějším vlivům ani neuvědomuje a může zcela nechtěně překročit rychlost na krátkou dobu aniž by vůbec chtěl předpisy porušovat. Neuznání těchto výdajů je v příkrém rozporu s jiným rozhodnutím žalovaného de facto v téže věci týkající se nároku na odpočet DPH při pořízení těchto antiradarů (viz. rozhodnutí žalovaného ze dne 1.3.2010, č.j. 3173/10-1300-7048581). V poukazované věci žalovaný rozhodl, že na předmětné příslušenství musí být z hlediska podmínek relevantních pro posuzování nároku na odpočet daně pohlíženo podle stejných principů jako na jakékoli jiné příslušenství, jenž bývá součástí dopravního prostředku. Pokud je automobil používán žalobcem při vykonávání jeho živnosti není možno vyloučit nárok na odpočet DPH. V téže věci žalovaný přiznal žalobci u předmětných radarů nárok na odpočet DPH a tvrdí, že se jedná o příslušenství vozidla jako každé jiné. Rozhodnutím žalovaného byla porušena zásada předvídatelnosti práva. Zásadu volného hodnocení důkazů nelze vykládat tak, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. K neuznání výdajů na opravu kuchyňské linky žalobce namítal, že v dané věci nebyla popřena existence opravované kuchyňské linky ani samotného výdaje na její opravu. Správce daně však bagatelně trval na prokázání evidování tohoto majetku, který by snad jako rozhodující dokument měl prokazovat daňovou uznatelnost výdaje. Zásoby jsou zásobami pouze do okamžiku jejich vydání, do spotřeby resp. u drobného majetku do okamžiku jeho vydání do používání. Pak se tyto položky majetku – zásob odepisují do spotřeby a již nikde nefigurují. Je rozporuplné tvrzení správce daně v tom smyslu, že tento majetek – zásoba po vydání do spotřeby měl být nadále evidován. Žalobce nezpochybňuje závěr, že v daňové evidenci se o drobném majetku účtuje (eviduje) jako o zásobách. Ovšem pouze do okamžiku kdy je zásoba vydána do spotřeby či drobný majetek do používání. V tomto okamžiku přestává být zásobou a nemůže být nadále evidován. Existenci tohoto majetku musí být poplatník schopen prokázat a to i fyzickým ověřením. Jestliže se této možnosti správce daně vzdal, nemůže jít tato skutečnost k újmě žalobce. Ohledání na místě samém provedeno nebylo, tvrzení žalovaného, že žalobce nenavrhl žádný důkazní prostředek, který by tuto skutečnost prokazoval se nezakládá na pravdě, neboť byly předloženy i fotografické důkazy k prokázání existence kuchyňské linky v určitém místě a čase, což žalovaným zpochybněno nebylo. Žalobce navrhl fyzické ohledání kuchyňské linky jako důkazní prostředek podle § 31 odst. 4 daňového řádu, tímto bylo potvrzeno kde se kuchyňská linka nachází a že slouží výlučně pro podnikání, neboť byla a je umístěna ve vagónové buňce – kanceláři. Jako důkazní prostředek byly předloženy i fotografie. Všechny tyto důkazní prostředky byly odmítnuty, proto důkazní břemeno v tomto případě přechází na správce daně. K odmítnutí prokázání výdaje s poukazem na pouhé nepředložení evidence majetku je zcela nepostačující. I v případě antiradaru bylo prokázáno, že tento je příslušenstvím vozidla, které je u žalobce používáno výlučně k podnikání. Proto se nikdy nemohlo jednat o výdaje na osobní potřebu, neboť vozidlo jinak než v souvislosti s podnikáním využíváno není. Není možné tvrdit, že pevně zabudované příslušenství vozidla je samostatným výdajem na osobní potřebu a zároveň zbylé vozidlo ze všemi dalšími součástmi za 1,5 mil. Kč není zpochybňováno k plnému využití v souvislosti s podnikáním žalobce. Ve smyslu § 121 občanského zákoníku je příslušenství věci určeno k tomu, aby bylo s hlavní věcí užíváno; jestliže je hlavní věc – automobil využíván na podnikání nelze dovodit jiný závěr než, že autopříslušenství je také používáno k podnikání. IV. Stanovisko žalovaného [4] Žalovaný setrval ve vyjádření k žalobě na skutkové a právní argumentaci, uplatněné v jeho žalobou napadeném rozhodnutí. Dále doplnil, že jím použitým pojmem „nezákonné chování“ neměl na mysli použití antiradaru, nýbrž uvědomělé překračování rychlosti vozidla nad zákonné limity. Výdaj na pořízení antirada